Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. (Lukáš 9,28)
Modlitba hraje v Ježíšově životě velice důležitou roli. Toho dne s sebou bere tři učedníky a společně stoupají na horu. Nevíme, o jakou horu se jedná, ale křesťané jí později dají jméno „hora proměnění“, protože není důležité, jak se ta hora jmenovala, ale to, co se na ní událo.
Ježíš se často modlí. Většinou hledá místo, kde je klid a kde ho nikdo v jeho rozhovoru s nebeským Otcem nebude rušit. V noci stačilo vyjít do zahrady nebo háje, protože většina lidí spala. Teď ale Ježíš cítí potřebu modlitby ve dne, a tak musí stoupat vzhůru na místo, kde nebudou davy lidí.
Nejde tedy o to, že čím výš jsme, tím jsme blíže nebi. To v Ježíšově případě neplatí. Spasitel jen potřebuje mít na chvíli soukromí. Přepadla ho obava, zda obstojí, až přijde chvíle, kdy přinese oběť, a naplní tak svou pozemskou misi.
Ježíšovy modlitby nejsou samoúčelné. Není to rychlé odříkání „Otčenáše“ nebo nějaké jiné naučené „básničky“. Nedělá to, protože se to má, ale protože to potřebuje. Modlitba je pro něj rozhovor s nebesy a na to potřebuje soukromí a klid.
Na vrcholu hory to vše nachází. Je tu ticho, ve kterém dobře uslyší Otcův hlas. Není tu nic, co by narušovalo jeho soustředění. Ten den je to ideální místo k tomu, aby zde prožil něco, co mu dodá sílu a odvahu pokračovat ve své misi dál.
Pokud chci mluvit s Bohem a udělám si na to čas, určitě najdu i vhodný kout. V běžném životě se pro mne tou horou může stát jakékoliv místo, kde na chvíli najdu klid a soukromí.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
