„Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mne poslal. Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký.“ (Lukáš 9,48)
Ve středověku lidé obdivovali poustevníky, kteří se vzdali života ve společnosti a uzavřeli se v samotě, aby tak mohli lépe rozjímat nad svou vírou.
I dnes máme své „poustevníky“, kteří se celý život věnují „teorii víry“. Dokážou poutavě mluvit a my si říkáme, že těm velikánům víry nesaháme ani po kotníky.
Jenže Ježíš obrací naši pozornost od teorie k praxi. Teorie není špatná. Pokud se ale nepřenáší do naší každodenní praxe, je k ničemu.
Moje máma má malou sousedku. Věkem by to mohla být její pravnučka. Ta malá přichází každý den na návštěvu. Někdy si stihne vzít jen něco dobrého na zub, jindy má potřebu vyprávět o tom, co prožívá. A také ráda naslouchá. Proč chodí za mou mámou? Protože má pocit, že je u ní „přijímána“.
Ryzost víry prověří to, jak se chovám k těm nejslabším. K dětem, bezdomovcům, postiženým, vdovám a k seniorům. Nepotřebuji k tomu znát celou Bibli a mít doktorát z teologie. Stačí, když si vezmu k srdci radu Starého zákona, kterou připomíná i Ježíš: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Miluj svého bližního jako sám sebe.“ (Matouš 22,37+39)
Víra funguje jen tehdy, když staví na Boží lásce, která se pak přenáší do našich mezilidských vztahů. Taková víra dává sílu, odvahu i chuť přijímat ty, kteří to právě potřebují.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
