Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha.“ (Lukáš 9,54+55)
Učedníci si už vyzkoušeli, jaké to je, když se jim v moci Ježíšova jména podrobují démoni a vycházejí z posedlých. Této moci tehdy neodolala žádná nemoc a čistotu vracela i malomocným.
Teď cestou do Jeruzaléma procházejí samařskou vesnicí. Už to je pro učedníky nepříjemné, protože považovali Samařany za nečisté, jak to říkala židovská tradice. Pes měl v jejich očích větší cenu než tito lidé.
Zatímco v jiných městech a vesnicích je přijímali, zde ne. Proto se obracejí na Ježíše. V očích mají zlobu, kterou ale maskují „svatým zanícením“. Ptají se, zda mají ty vzpurné vesničany potrestat. Jsou přesvědčeni, že moc, kterou ještě nedávno uzdravovali, jim teď poslouží k pomstě.
V té chvíli jim ale Ježíš řekne, že to, co chtějí udělat, nemá s ním a s nebeským královstvím nic společného. Každá touha po pomstě, ať je sebelépe maskovaná svatostí nebo spravedlností, nepochází „shůry“, ale z těch největších hlubin naší země i našeho nitra.
Ježíšova slova mne vedou k tomu, abych se čas od času zastavil a přemýšlel o tom, „z jakého ducha“ vycházejí mé touhy a také mé činy.
Když mám chuť použít „moc shůry“ k ničení, nemá to nic společného s Bohem a jeho láskou. Spíš bych měl prosit Stvořitele, aby ze mne vyhnal démona zmaru. Není totiž jedno, jakou moc používám – ta Boží uzdravuje, ta od ďábla zabíjí.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
