A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ (Lukáš 9,61+62)
Také tato Ježíšova slova mi kdysi nedávala spát. Při jejich čtení jsem se ptal: „Bože, to se mám fakt kvůli Ježíšovi a víře vykašlat na svou rodinu?“ Vůbec se mi to nelíbilo. Měl jsem rád rodiče, sourozence i strýce a tety.
Později jsem zjistil, že nejsem sám, komu se ta slova vůbec nelíbí. Pak jsem si ale všiml, že Ježíš s učedníky občas navštěvoval i jejich rodiny. Marek například píše: „Když vyšel ze synagógy, vstoupil s Jakubem a Janem do domu Šimonova a Ondřejova. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil k ní, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Horečka ji opustila a ona je obsluhovala.“ (Marek 1,29-31) Jak by mohl Ježíš uzdravit Petrovu tchyni, kdyby nebyl u Petra doma?
Ne, Ježíš po mně nechce, abych opustil rodinu jednou provždy. Proto se ani ten muž, kterého Ježíš pozval mezi své učedníky, nemusel jít loučit se svými rodiči. Neodchází navždy. Bude pryč jen tak dlouho, dokud se neseznámí s Ježíšovým učením.
Ježíš připojí příklad oráče. Pokud chce svou práci dělat pořádně, nesmí se otáčet nazpět. Musí se dívat dopředu, aby se mu podařilo vyorat rovnou brázdu.
Chci-li v životě něčeho dosáhnout, musím mít vizi a víru, že toho mohu dosáhnout. Stejné je to i v duchovní oblasti. Musím věřit, že mi Ježíš dává věčný život, a pak s ním jít dál.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
