Většina těch, kteří sledovali popravu tří zločinců, se vrátila ke svým všedním povinnostem. Na Golgotě viselo na kříži Ježíšovo tělo. Dva lotři ještě vzdorovali smrti, ale bylo jasné, že zemřou dřív, než zajde slunce a začne sobota.
Nevíme, kam se podělo jedenáct zbývajících apoštolů. Nejspíše se už ukrývali „za zavřenými dveřmi“ (Jan 20,19), kde je Ježíš najde v neděli po svém zmrtvýchvstání. Ve svém strachu úplně zapomněli na svého Mistra a jeho tělo.
Někdo ale nezapomněl. Možná trochu překvapivě ho nacházíme mezi těmi, kdo byli součástí velerady. Ta schválila Ježíšovu smrt. Byli v ní ale i lidé, kteří s tím nesouhlasili. Josef z Arimatie je toho důkazem. Jeho vztah k Ježíši musel být velice osobní. Udělal něco, k čemu byla potřebná pořádná odvaha: „Ten přišel k Pilátovi a požádal ho o Ježíšovo tělo; sňal je z kříže, zavinul do plátna a položil do hrobu vytesaného ve skále, kde ještě nikdo nebyl pochován.“ (Lukáše 23,52+53)
Dlouho jsem si myslel, že všichni farizeové a zákoníci byli stejní. Jednou jsem si všiml, jak urputně Ježíš bojuje, ne s nimi, ale o ně. Věděl, že mnozí z nich jsou vzácní – třeba jako Josef nebo Nikodém. Jako dítě jsem si díky školní masáži myslel, že všichni Němci jsou fašisté. Příběh Josefa z Arimatie mne učí, abych neházel všechny lidi do jednoho pytle. Mnoha lidem bych tím křivdil a to bych nerad.
(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)
