Zaznělo v Ježíšově rozhovoru s učedníky, ve kterém jim popisoval dobu předcházející jeho návratu na naši Zemi. Mimo jiné tehdy řekl: „Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět.“ (L 21,26)
Zpočátku jsem Covid 19 nebral příliš vážně, ale jakšel čas dál, uvědomil jsem si, že to vše nemusí být jen planý poplach.Je tu hrozba, která může zasáhnout mne i mé nejbližší. Jaký postoj bych k ní měl zaujmout já – křesťan? Během přemýšlení jsem došel k závěru, že ve vztahu k tomu, co se kolem mne děje, mohu udělat tři fatální chyby.
Nebrat situaci vážně
Setkávám se křesťany, kteří mají pocit, že se jim nemůže nic stát. Copak Bůh v Bibli neříká: „...nepostihnu tě žádnou nemocí, kterou jsem postihl Egypt“? (Ex 15,26)
Tito lidé nemají problém přijít do chrámu s chřipkou. Kašlou, smrkají, kýchají a přitom jsou přesvědčeni, že i nebesa je považují za hrdiny, když jsou schopni i v takovém stavu navštívit bohoslužbu, aby svou přítomností „obšťastnili“ své duchovní sourozence. Nějak přitom zapomínají, že přestupují Boží přikázání, které říká: „Miluj Bližního svého jako sám sebe.“ (Mt 22,39)
Je pravda, že nás Bůh může ochránit před nemocemi. Očekává ale, že i my uděláme maximum pro to, abychom neonemocněli. Nezapomínejme, že virus není rasista, a proto útočí na všechny stejně – nehledí na naši barvu a už vůbec ho nezajímá naše víra. Proto máme být zodpovědní. Prevence není projev malé víry.
Ve starozákonní době Bůh rozkázal, aby malomocní žili mimo tábor. Tím se snížilo nebezpečí, že nakazí další lidi.
Strašit koncem světa
Druhou chybu dělají věřící, kteří současnou situaci pochopili jako naplnění Ježíšových proroctví o konci světa a nyní tvrdí, že „už je to tady“. Ignorují varování, které také zaznělo z Kristových úst: „O tom dni a hodině nikdo neví...“ (Mt 24,36)
Místo aby Ježíšův návrat očekávali s radostí, cítí strach a šíří jej kolem sebe. Epidemii způsobenou koronavirem zneužívají ke strašení koncem světa. Měli by přemýšlet nad Ježíšovou výzvou: „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko.“ (L 21,28) Všímáte si? Ježíš neříká, že už je to tady, ale že naše vykoupení je blízko.
Dejme si pozor, abychom jako oni nevyměnili jeden strach za druhý. Nebojí se sice koronaviru, ale mají celý život strach z konce světa, který podle nich nastává. A až jednou pomine tato „pandemie“, najdou si něco jiného, co je bude nadále udržovat v jejich, pro ně tolik potřebném, strachu z konce.
Podlehnout panice také
Pokud se setkáme s něčím, co nám připadá jako naplnění „znamení doby“, nemáme tím druhé strašit. Naopak, máme být těmi, kdo budou živým důkazem toho, že i v této době je možné mít pokoj v nitru. Pokud se podíváme vzhůru a odevzdáme se do Boží péče, nemusíme podlehnout panice.
Mám rád Hospodinovo ujištění, které zaznamenal prorok Izajáš:„Neboj se - já jsem s tebou, nestrachuj se - já jsem tvůj Bůh. Posilním tě a podpořím, podepřu tě svou spravedlivou pravicí“ (Iz 41,10). Bůh neříká, že se nám nikdy nic nestane, slibuje ale, že bude vždy s námi.
Praktickou ukázkou takové důvěry jsou tři mladí Židé, kterým hrozí smrt v rozpálené peci. Tváří v tvář smrti říkají:„Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“ (Da 3,17+18)
Nikdo z nás neví, co nás čeká. Onemocnět můžeme, i když se snažíme žít zdravě. Náš pokoj tedy nevyplývá z toho, že se nám nemůže nic stát, ale z toho, že jsme se odevzdali do péče našeho nebeského Otce.
Jak tedy reagovat?
Pokud přemýšlíme nad tím, jak reagovat na paniku a strach, můžeme se inspirovat slovy apoštola Pavla, který píše: „Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte. A Bůh pokoje bude s vámi.“ (Flp 4,9)
Křesťan, který naslouchá svému Bohu a snaží se žít podle jeho rad, může mít ve svém nitru pokoj navzdory panice a strachům, které prožívá naše společnost. Taková víra je nakažlivá a může přinést tento pokoj i těm, kteří ho zatím nemají, ale touží po něm.
