Myslím, že Davidova reakce Nátana překvapila. Něco o tom, jaké pocity král prožíval, napovídá píseň, kterou tehdy složil. Začíná prosbou:
"Odpusť mi, Bože, odpusť mi, prosím,
pro svoji lásku odpusť mi hřích." (Žalm 51,3)
Zkusme si představit, že by se stejný příběh odehrál na české politické scéně. Myslíte, že by třeba pan prezident Havel, když ještě žil, napsal divadelní hru, ve které by přiznal svou nevěru? Nebo že by pánové Klaus či Zeman dokázali přiznat, že udělali něco špatně? Spíš si myslím, že bychom od nich slyšeli spoustu nic neříkajících frází o zlých novinářích, kteří je nemají rádi...
David ale nic nezakrývá, nevymlouvá se a ani nesvaluje svou vinu na Bat-šebu. Mohl tvrdit, že byl sveden. Přece, kdyby se Bat-šeba nekoupala nahá na střeše domu svého manžela, nebylo by žádné pokušení. Mohla odmítnout, když ji pozval do svého paláce. Jenže ona se oblékla do těch nejsvůdnějších šatů a voněla jak rajská zahrada...
Král ale nic z toho nedělá. Raději se obrací na Boha s prosbou o odpuštění a nejde mu při tom jen o nějaké laciné gesto. David touží po změně svého života. Chce, aby mu Bůh proměnil jeho myšlení i emoce. Proto ve své prosbě pokračuje dál. Volá k Bohu:
"Slituj se, vymaž mé nepravosti,
umyj mě, očisti mou špínu!" (Žalm 51,4)
Mnohokrát jsem si ušpinil košili nebo kalhoty. Většinou mne zachránila maminka a nebo později manželka. Ty si vždy věděly s tou špínou rady. A pokud si s ní neporadila ani jedna z nich, tak jsem věděl, že by nepomohla ani čistírna.
I David má problém se špínou. Neumazal si ale oblečení. Nemá problém s košilí nebo kalhotami, ale se svým nitrem, které je plné černého, hříšného slizu. Ten drží a drží, a nechce pryč. Král si uvědomuje, co vše natropil, když se chtěl svého hříchu zbavit sám. Teď proto klečí před svým Bohem a říká:
"Přiznávám, nejednal jsem správně,
kéž bych to mohl nějak odčinit." (Žalm 51,5)
Král konečně pochopil, že na tenhle problém sám nestačí, a proto potřebuje pomoc. Upřímně lituje toho, co natropil. Moc rád by to nějak napravil, jenže nemá jak. Proto dává Bohu volnou ruku k tomu, aby to vše za něho udělal.
V tomto překladu 51. žalmu je něco, co mne úplně ohromilo. Fascinuje mne myšlenka, které jsem si dříve nevšiml. David pláče a naříká:
"Provinil jsem se, můj Bože,
strašně jsem tě zklamal,
nejpřísnější trest bys vyřkl po právu." (Žalm 51,6)
Přiznám se, že mne celý život trápilo, když jsem si uvědomil svůj hřích. Nikdy mne ale nenapadlo se trápit tím, co mé jednání způsobuje Bohu. Bylo mi líto, když jsem si uvědomil, že jsem někomu ublížil. Nějak mi při tom nedocházelo, jak svým jednáním ubližuji mému Bohu. David během svého úpění k Hospodinu vyznává: "Můj Bože, strašně jsem tě zklamal!"
Bože, také si uvědomuji, kolikrát jsem tě zklamal. Odpust mi.
