Text sice nejmenuje, ale podle staré tradice by tím přítelem mohl být Achítofel, který se v době Abšalómovy vzpoury přidal na stranu Davidových nepřátel. David vyznává:
"Já ale volám k Bohu o záchranu
a vím, že Hospodin – ten mne v tom nenechá.
Večer ani ráno, ve dne ani v noci
nedám Bohu pokoj – až mne vyslyší.
Vím, že o výsledek nemusím se starat,
že v tomto boji vůbec nejsem sám.
Nebude nade mnou triumfovat zloba,
Hospodin je vítěz, Hospodin je král." (Žalm 55,17-20)
Věřím, že jste si už minule přečetli 17. kapitolu 2. Samuelovy, kde je popsán příběh Achítofelovy zrady.
V této Davidově písni mne zaujal 18. verš, který jsem použil v nadpisu. V Kralickém překladu zní takto:
"U večer, i ráno,
též o poledni modliti se, a nezbedně volati budu,
až i vyslyší hlas můj."
Tato slova dostávají zvláštní význam v kontextu 20. verše:
"Vím, že o výsledek nemusím se starat..."
V Českém ekumenickém překladu je: "Slyší Bůh..."
David ví, že ho Bůh slyší a přesto napíše, že bude neustále "nezbedně" volat k Bohu. Proč "nedá Bohu pokoj", když ví, že ho slyší a vyslyší? Odpověď je prostá. Je to stejné jako s námi. Ty časté modlitby nepotřebuje Bůh, aby nás vyslyšel, ale potřebujeme je my, abychom důvěřovali, že nás Bůh slyší a až bude vhodný čas, tak nás i vyslyší.
Před léty jsme čtrnáct dnů čekali na výsledky vyšetření, které mělo prokázat, zda má náš syn nádor na mozku, také jsem Bohu nedal pokoj. Ve dne ani v noci. Věděl jsem, že vše je v Božích rukou. Potřeboval jsem od Něj ale sílu k tomu, abych byl ochotný přijmout jeho vůli.
Achítofel poznal, že vsadil na špatnou kartu a spáchal sebevraždu. Nechtěl, aby za jeho zradu trpěla i jeho rodina. David svou píseň končí slovy:
"Na Boha slož klidně všechnu svoji starost,
o spravedlivého on se postará
a nikdy nedopustí jeho zkázu.
Do propasti zato srazí neodvratně všechny,
kdo si ruce poskvrnili krví;
vlastní proradnost jim život ukrátí.
Já budu, Bože, vždycky doufat v tebe!" (23-24)
Touto částí se budeme zabývat příště. Dnes k jen dodám své: "Amen!"
