Bezpečí před Saulem hledá v prostředí, kde ještě žijí příbuzní Goliáše, kterého David nejprve sestřelil prakem a pak mu jeho vlastním mečem usekl hlavu.
Jednoho dne je ale David tak bezradný, že utíká k Pelištejcům, kde žádá o "politický azyl". Aby byl v bezpečí, musí předstírat, že se pomátl. Křiví ústa, po vousech nechává stékat sliny...
Svůj žalm začíná voláním:
"Bože můj, přijď mi na pomoc.
Sápou se na mě,
vojsko mi stále šlape na paty.
Denně svůj pařát po mně natahují,
rojí se kolem mě jako kobylky." (Žalm 56,2+3)
Umím si představit, kolik lidí by se rádo Davidovi pomstilo za všechny ty porážky, které Pelištejcům uštědřil. Jenže postižení a šílení lidé byli i tehdy chráněni a ten, kdo by jim ublížil, musel počítat s pomstou "bohů".
Mnozí nepřátelé ho prokoukli a chtěli svému vládci dokázat, že David vše jen hraje. Budoucí židovský král si proto musel dávat dobrý pozor, aby se neprozradil, což muselo být stresující a vyčerpávající. Mnohokrát měl pocit, že už to nezvládne.
Právě v této době se učí naplno důvěřovat Bohu. Ráno i večer se odevzdává do jeho ochrany. Je mu jasné, že pokud ho Hospodin opustí, je ztracen. I tak se čas od času vrací strach z toho, že vše skončí krachem. V takových chvílích ještě vroucněji vzývá svého Boha:
"Kdykoli dotírat však začne strach,
upínám k tobě, Bože, svoji důvěru." (Žalm 56,4)
Už z dřívější doby má David vlastní zkušenost s tím, jak jeho zpěv zaháněl "zlého ducha od Hospodina", který přepadával Saula. Když mu mladičký David hrál na harfu a zpíval při tom své žalmy, král se uklidňoval a do jeho tváře se zase vracel normální výraz. Je docela možné, že právě v této době se David naučil, jak vypadá šílenství, a v Gatu jen napodoboval to, co viděl v Saulově tváři.
Teď má sám problém s tím, že ho čas od času opouští důvěra a vrací se strach. David začíná zpívat a léčí tak, paradoxně, sám sebe:
"Spoléhám na tebe, tobě své žalmy zpívám,
můj osud nemá v rukou smrtelník." (Žalm 56,5)
Při zpěvu písní se mu vrací klid i jistota, že ho Bůh neopustí. Podle Božího proroctví je přece budoucím králem Izraele a tím by se nestal, kdyby nyní zemřel.
Od maminky mé ženy jsem se naučil neustále si něco pobrukovat. Často se ráno probudím a v uších mi zní nějaká píseň. Jsou dny, které začínám truchlivou melodií, protože mne čeká něco, z čeho mám obavy. Díky písni, která je pro mne zpívanou modlitbou, ale obavy po chvíli zmizí a najednou mi v uších zní úplně jiná melodie. Duchovní píseň je úžasný Boží dar.
