V obchodech jsem často, protože u nás doma nakupuji já. Fronty před pokladnou proto dobře znám a občas je mi líto prodavaček, co stojí za kasou. Nevím, jak dlouho bych byl schopný snášet to opakované pípání při skenování jednotlivých položek, a k tomu ještě často nepříjemný zákazník, co si myslí, že ta "bába" za tou kasou může i za to blbé počasí...
Nedávno jsem měl trochu větší nákup v obchodě, kde u pokladny není zrovna moc místa. Za mnou stála starší paní a tak jsem se snažil dát nákup rychle do batohu, abych nezdržoval. Ale znáte to, čím více jsem se snažil, tím pomaleji mi to šlo. Něco mi dokonce spadlo i na zem. S omluvou a s prosbou o trpělivost jsem se otočil na dámu za mnou. S úsměvem na tváři mi odpověděla: „Mládenče, to, co už mi uteklo, stejně nedoženu.“
Z toho, že mne nazvala mládencem vyplývá, že měla buď horší zrak, nebo se narodila o něco dříve než já. V té chvíli mne ale její slova uklidnila a její úsměv mne potěšil. Po chvíli jsem konečně sklidil nákup a s úsměvem odešel.
Jako mladý jsem se často divil těm důchodcům, proč si ráno nepřispí a nejedou na nákup třeba kolem desáté. Rozčilovalo mne, že cestou do práce byla šalina plná lidí, kteří mohli z domu vyrazit klidně i později, protože je v práci nečekaly „píchačky“.
Dnes už jsem důchodce, který bere cestu do obchodu jako zdravotní procházku, díky které se mi daří plnit můj plán, že denně nachodím alespoň 11 000 kroků. Učím se tomu, že je můj diář téměř prázdný a je tudíž jedno, zda nakoupím ráno, během dne nebo klidně i později večer. Zjišťuji ale, že jsem často v té frontě stejně netrpělivý, jako když jsem ještě někam musel skutečně spěchat.
Tempo se učím zvolňovat i za volantem. Uvědomuji si, že neubývají jen síly, ale zhoršuje se i rychlost, s jakou umím zareagovat na neočekávanou změnu přede mnou.
Občas si vzpomenu na to, jak jsem se jednou ploužil za autem, které jelo na padesátce snad dvacítkou a na devadesátce ani padesátkou. Tak mi to alespoň připadalo. A protože byla stále souvislá čára a zákaz předjíždění, nedalo se s tím nic dělat.
Asi po deseti minutách jsem si všiml samolepky, kterou mělo auto na zadním skle. Stálo na ní: „Nespěchám! Nerad se válím na pitevně!“ Tehdy mne to nejprve rozesmálo a poté zklidnilo. Uvědomil jsem si, že jedu s celkem velkou rezervou, takže je zbytečné riskovat nějakým bláznivým předjížděním.
Ta dáma v obchodě mi dala lekci. Je to už pár dnů, co jsem se s ní setkal, ale od té chvíle jsem si už vícekrát řekl: „To, co ti už uteklo, stejně nedoženeš!“
Nemá cenu stíhat včerejší den. Raději si budu v klidu užívat ten dnešní. Mnohé z toho, co jsem mohl dřív už dnes nemůžu. Pořád je ale dost toho, co stále ještě zvládám a z čeho se mohu radovat. Jsem například rád, že ještě mohu řídit, když je to třeba. Při vzpomínce na tu samolepku si pak říkám: „Nedivoč. Možná tě tam za zatáčkou čeká zubatá!“
Jak už jsem vzpomínal, občas se mi vybaví, jak jsem nechápavě kroutil hlavou, když byla už ráno šalina plná důchodců, co spěchali do obchodu. Dnes už je chápu, protože jsem jedním z nich. Snažím se proto mít pochopení i pro nepochopení těch mladých. Nebyl jsem jiný. Vím, že je mezi nimi spousta těch, kteří, přestože nás nechápou, jsou na nás slušní a když potřebujeme, tak nám pomohou. Uvědomuji si, že to není samozřejmost a vážím si toho.
Jsem spíše konfliktní typ. Přesto jsem si dal předsevzetí, že se budu raději usmívat, než mračit. Vždyť mám k radosti spoustu důvodů. Nemusím ráno vstávat, když mi zazvoní budík. Pokud ti mladí budou pracovat a odvádět daně, tak mi bude chodit důchod. Mám šikovné děti a brzy budu konečně děda. To vše jsou důvody k tomu, abych se radoval.
Usmívat se chci více i na lidi. Příkladem je mi i ta dáma, která se na mne usmívala, přestože se mohla mračit, protože jsem jí zdržoval...
A co s tou „zubatou s kosou“? Lidová moudrost říká: „Mladí můžou, staří musí!“ Platí to i z hlediska pravděpodobnosti. Čím jsem starší, tím větší šanci mám, že na mne někde za rohem číhá „kmotřička smrt“. Tak proč jí zbytečně rychle a zbrkle spěchat naproti?
P.S.: Nevíte někdo, proč se té "černé paní s kosou" říká "zubatá"?
