Může za to žemlovka, kterou u nás doma máme rádi. Je to už pár měsíců, co mi syn prozradil, že by si jeho manželka dala žemlovku, kterou jí v dětství dělala babička. Když přijeli na návštěvu, byla pro ni nachystaná žemlovka, a tak se to opakuje skoro při každé jejich další návštěvě.
Jednou vzala manželka žemlovku do práce. Podělila se o ni s kolegyní a ta řekla, že má toto jídlo také spojeno se svou babičkou, která jí říkala: „Přijeď, udělám ti brutvan žemlovky!“ Své slovo dodržela a brutvan byl vždy připravený a plný babiččiny jedinečné žemlovky, jakou uměla jen ona.
Od té doby, když upeču žemlovku, nosí žena do práce porce dvě, a dělí se s kolegyní, která při ní vzpomíná na svou milovanou babičku. Ta moje žemlovka není sice tak dobrá, jako jí uměly obě vzpomínané babičky, přesto, když ji peču, tak si připadám, ač muž, jako babička a je to velice příjemný pocit.
Babičky, alespoň ty, o kterých tu píši, měly pochopení pro svá vnoučata a věděly, jak jim udělat radost. Když pak viděly spokojené tváře svých vnuků a vnuček, měly samy ještě větší radost.
Taková kouzelná babička rozdává radost tím, že díky svému umění naslouchat těm mnohem mladším tvorům ví, co je potěší. Většinou to nejsou žádné velké věci. Někdy stačí obyčejná žemlovka, aby se jí ta připravená radost vrátila nazpět a ještě znásobená.
Zkusme naslouchat a nebojme se být tak trochu babičkou – tou usměvavou a chápavou osobou, která dokáže někdy i zdánlivou maličkostí připravit situace a zážitky, na které ti dnes mladí budou rádi vzpomínat i v době, kdy tu už budeme jen v jejich myslích nebo na fotografiích.
Jsem šťastný člověk. Měl jsem dvě pokrevní kouzelné babičky a také spoustu dalších, které sice nebyly příbuzné, ale byly také tak pohádkově příjemné a vstřícné. Teď mi dochází, že vlastně i já mám ve vzpomínkách pár „babiček“, kterými byli muži a zůstali jimi až do poslední chvíle svého života.
