Chceš abych ti odpustil? Nemáš nárok!

Najednou  stál  proti  ní.   Velice  dobře  si  ho  pamatovala.  Mezi  dozorci v koncentračním  táboře  Ravensbruck  patřil  k těm  nejhorším.  To  kvůli  němu  a  jemu  podobným  zemřela  její  sestra.  A  teď  jí  podává  ruku…

Už podruhé vám nabízím malou ochutnávku tzv. Manželských setkání. Tento týdenní pobyt nabízí manželským párům opravit narušené vztahy a upevnit vzájemné pouto. K tomu vede i umění odpouštět, kterému jsme na tomto setkání věnovali jedno odpoledne.
Odpuštění je něco, co velice často potřebuje každý z nás. Je to něco, co se nás dotýká. Souvisí s ublížením, ke kterému většinou nedochází úmyslně a vědomě. A protože manželství vytváří těsný a důvěrný vztah, hrozí právě v něm největší nebezpečí bolestivých zranění.

Když nás někdo zraní, reagujeme většinou podrážděně a někdy dokonce vztekle. Někdo se podobá rozzuřenému slonovi, který zadupe do země vše, co mu stojí v cestě. Jiný se zase jako ježek stočí do pichlavého klubíčka a běda tomu, kdo na něho sáhne.
Pokud neumíme odpouštět, začneme většinou plánovat pomstu. Partner přece musí na vlastní kůži poznat, jak moc nás to bolelo, aby si příště dal dobrý pozor. U někoho jiného může být reakcí na zranění strach, zášť, hořkost, pocit viny…
Když nás někdo zraní, začneme vůči němu pociťovat hněv. To není nic špatného, pokud pak následuje hledání příčiny hněvu a pak hledání řešení. Neřešený hněv způsobuje ve vztazích postupné vzdalování se jeden druhému a může dovést až k úplnému odcizení.
Hněv je mechanismus, který jsme dostali do vínku jako pomůcku k tomu, abychom si uvědomili existenci problému i potřebu ho řešit.

Odpuštění je cesta, která může být dlouhá
Odpuštění je proces, který začíná naším rozhodnutím. Rozhodnutím, že chci něco změnit. Nechci se dále utápět v negativních pocitech, které narušují můj vztah ke druhému člověku.
1. Přiznejme si pocitovou křivdu, negativní emoce a svá zranění. Přiznat si, že mi vadí to, co zrovna prožívám a že si přeji změnu. Přiznat si i to, že mám problém odpustit a někdy dokonce i to, že toužím po pomstě a tomu, kdo mi ublížil už nepřeji nic dobrého. Nemá smysl své pocity potlačovat a nebo si nalhávat, že se vlastně nic nestalo.
2. Popišme své pocity. Pokud máme dobrého přítele, pokusme se před ním své pocity popsat slovy. V této fázi procesu odpuštění bychom neměli být sami. Pokud nemáme člověka, zkusme se obrátit na Boha. Pokud zůstaneme sami, pak většinou upadneme do sebelítosti nebo do sebeobviňování a to může být blok na naší další cestě k odpuštění.
3. Podívejme se na křivdu nezaujatě, z trochu jiného úhlu. S nadhledem a odstupem. I v tom nám může pomoci někdo druhý, kdo v našem zranění není přímo namočen a může nám pomáhat si uvědomit, že pocit ukřivdění patří k našemu životu.
4. Snažme se pochopit toho, kdo nám ublížil. Většinou ten druhý nejedná zle vědomě. Možná dokonce ani neví, že nám ublížil. I jeho jednání, podobně jako u nás, ovlivňuje podvědomí i špatné zkušenosti z dřívějška. Nebo neumí jednat jinak, protože ho to v životě nikdo nenaučil. Mohl mít špatné vzory. Ježíš Kristus, když se z kříže díval na své vrahy, pronesl: “Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Bible, Lukáš 23,34)
5. Je třeba se rozhodnout, že nebudeme škodit a zřekneme se pomsty. V této fázi se musíme rozhodnout, že nebudeme oplácet zlem za zlo. Nechceme přece utrpení ještě stupňovat třeba tím, že o tom druhém budeme mluvit před druhými lidmi záporně. Můžeme ho raději přijmout jako člověka, takového jaký je. My ho nezměníme. Ale pokud ho přijmeme, on může zatoužit po tom, aby se změnil a aby změnil i své jednání s námi.
6. Žehnejme. Místo pomsty přejme tomu druhému, aby ve svém životě poznal lásku, aby se mu dobře dařilo a aby neměl důvod ubližovat druhým a tedy i nám.

Odpuštění druhému člověku, neznamená, že mu hned padneme do náruče. Naše city vůči němu nemusí být hned kladné. Odpuštění je skutečně dlouhodobý proces, při kterém se naše pocity budou vždy opožďovat za naším rozumovým rozhodnutí.
Odpouštím-li, je to mé rozhodnutí. Mé odpuštění je nezasloužený dar tomu druhému. On na mé odpuštění nemá právní nárok. Když mne požádá o odpuštění, mohu říci: “Nemáš nárok!“ To ale není moc moudré. Lépe je nabídnout dar odpuštění a smíření. Protože když já dnes obdaruji svým odpuštěním jeho, mohu doufat, že až se jednou karty obrátí, on mi to oplatí a nabídne dar odpuštění zase mně.
Apoštol Pavel v Bibli radí: “Jeden druhému odpouštějte, jako Bůh odpustil vám!“ (Efezským 4,29)

Rád bych na závěr připomenul příběh ženy, která se jmenuje Corrie ten Boom. Během 2.světové války byla s celou rodinou vězněna za to, že ve svém domě v Holandsku ukrývala Židy. Byli posláni do různých koncentračních táborů. Corrie a její sestra Betsie do Ravensbrucku. Betsie tam nakonec zemřela. Po válce se Corrie vrátila do Německa, a jako křesťanka přednášela o usmíření.
V roce 1947 hovořila v jednom kostele v Mnichově. Večer, po její přednášce za ní mezi jinými přišel i muž v šedivém plášti, s hnědým kloboukem v ruce. Přišel dopředu, aby s ní mohl mluvit. Poznala ho hned. Dál už budu pokračovat Corriinými vlastními slovy:
Muž, který za mnou přišel, býval dozorce v Ravensbrucku. Patřil k nejkrutějším z nich. ´Teď stál přede mnou a podával mi ruku: „Skvělá zpráva slečno! Jak dobré je vědět, že, jak říkáte, jsou naše hříchy na dně moře!“
´A já, která tak květnatě řečnila o odpuštění, jsem si nervózně pohrávala se svou kabelkou, místo abych uchopila tu ruku. On si mě samozřejmě nemohl pamatovat ... ale já jsem si pamatovala jeho i kožený bičík houpající se na jeho opasku. Stála jsem tváří v tvář jednomu ze svých věznitelů a zdálo se mi, že mi ztuhla krev.
´... „od té doby“, pokračoval, „jsem se stal křesťanem a vím, že mi Bůh odpustil krutosti, které jsem páchal, rád bych to slyšel také z vašich úst, slečno“ a znovu napřažená ruka „odpustíte mi?“
´A já tam stála – já, jejíž hříchy byly znovu a znovu odpuštěny – a nemohla jsem odpustit. Betsie tam zemřela – a on mohl, prostě jen tak na požádání, zabránit její pomalé a strašné smrti.
´Bylo to pár vteřin, co tam tak stál s napřaženou rukou – ale mně to připadalo, že to jsou hodiny, co zápasím s nejtěžší věcí, jakou jsem kdy musela udělat. Věděla jsem, že to udělat musím. Zpráva, že Bůh nám odpouští, je podmíněna tím, že my odpouštíme těm, kdo nám ublížili. „Když vy neodpustíte člověku jeho přestoupení,“ říká Ježíš, „ani váš Otec v nebesích neodpustí vaše přestoupení vám“.
´A pořád jsem tam stála a moje srdce bylo chladné. Ale odpuštění není emoce – to jsem také věděla. Odpuštění je projev vůle a vůle může konat bez ohledu na teplotu srdce. „Ježíši, pomoz mi!“ modlila jsem se potichu. „Ať můžu zvednout ruku. Ať to můžu udělat. A ty mi dej pocítit to.“
´A ztuhle, mechanicky jsem vrazila svoji ruku do té, která se ke mně natahovala. A jak jsem to udělala, stala se neuvěřitelná věc. Bylo to jako kdyby se v mém rameni objevil elektrický proud, projel mou rukou až do našich spojených dlaní. A pak jsem cítila, že mě to uzdravující horko zaplavilo celou a z očí mi vyhrkly slzy. „Odpouštím ti, bratře!“ plakala jsem. „Z celého srdce“.
´Dlouhou chvíli jsme si pak tiskli ruce, bývalý dozorce a bývalý vězeň. Nikdy jsem nepoznala Boží lásku tak silně, jako tehdy. Uvědomila jsem si, že to není moje láska. Já jsem to zkoušela, ale neměla jsem sílu. Byla to síla Ducha svatého, jak je napsáno v Bibli v listu Římanům v 5 kapitole: „... neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

Tahle usměvavá paní se pro mne stala vzorem. Pokud vás její příběh zaujal, můžete se o ní více dovědět v knihách, které napsala (Útočiště, Tulákem pro Krista, Ježíš je vítěz a Odlesky Boží slávy). Corrie je důkazem toho, jak odpuštění hojí rány naší minulosti, dává nám klid pro přítomnost i naději do budoucna.

Pokud právě prožíváte nějaké “zranění“, nebojte se vydat na cestu zvanou “odpuštění“.  U drobnějších zranění je dobré se řídit radou: "Nezapadej sluníčko nad vaším hněvem."  Pokud léčíme větší zranění, bude cesta k jejich zahojení trochu delší. Na rozdíl do pomsty ale odpuštění vedle zahojení našeho zranění přináší i pokoj a mír.