Lásko, mně ubývá sil...

Kult mládí už pár desetiletí vládne světu.  Sehnat práci v padesáti je skoro nemožné.  A tak  se snažíme  alespoň mladě vypadat,  mluvit jako mladí a podávat výkony,  jako by nám bylo dvacet…

Jenže, jak přibývají roky, tak už naše tělo nestačí. Polykáme prášky, pijeme energetické nápoje, chodíme na plastiky… Raději se nedíváme do zrcadla, protože jen tak si můžeme namlouvat, že nejsme tak staří.

Vzpomínám si, jak jsem před léty stál u zrcadla a díval se, kolik mi zase přibylo šedivých vlasů. Váčky pod očima byly čím dál větší, postavou jsem se raději nezabýval. Manželka mne při tom pozorovala a pak povídá: "Nechceš si dát na vlasy barvu?" Odpověděl jsem jí, že to bych si pak připadal jako ..... no, raději to nebudu rozvádět, protože by mne pak v diskuzi někdo obvinil z xenofobie.
Dnes už šedivé vlasy a vousy nepočítám. Bylo by snadnější spočítat ty, co mají původní barvu. Raduji se z toho, že nějaké vlasy ještě mám. Na váčky pod očima jsem si zvykl. Zrcadla se nebojím. Neočekávám, že v něm uvidím mladíka. Vím, že uvidím chlapa, kterému se nedávno přehoupla padesátka.
Už jsem si zvykl, že mi není dvacet. Z fotbalu mám radost, i když se při něm zadýchám. Neuráží mne, když se ti mladší o narozeninách ptají, zda mi mají ještě blahopřát nebo už raději přát upřímnou soustrast.
Stáří už mne nestraší. Velkou zásluhu na tom má i moje žena. Stárneme spolu a je nám spolu pořád dobře. Přibývají nám šedivé vlasy i vrásky a přesto zůstáváme jeden pro druhého krásným a přitažlivým. Je to fajn, mít vedle sebe někoho, před kým si v padesáti nemusím hrát na hrdinu, ale mohu být tím, kým jsem.

Naší velkou výhodou (i vzorem) jsou rodiče. Její oslaví diamantovou svatbu letos, moji příští rok. Táta mámě stále říká, že v jeho očích je ta nejkrásnější na světě. A já mu věřím, že nelže.
Máma se o něj zase dobře stará. Tátovi to i v osmdesáti pořád skvěle myslí. V oblasti teologie by mu mohl leckdo závidět. Jenže s pamětí je to už horší. Kdyby mu máma nepřipomínala, asi by často zapomněl na prášky. Možná by tu už nebyl, protože by určitě zapomněl i na inzulín.
Spolu to ale zvládají. Tomu, co prožívají, se říká láska. Skutečná láska, ne ta románová nebo filmová.

Asi nikdo nemá radost z toho, že stárne. Pro spoustu lidí je stáří noční můra, před kterou se marně snaží utéct. Ani mne netěší, jak mi přibývají roky a ubývají síly. Ale jsem rád, že mám vedle sebe někoho, s kým mohu stárnout bez obav, že se na mne vykašle jen kvůli mému datu narození. Někoho, před kým nemusím skrývat šediny a vrásky. Někoho, komu mohu přiznat: "Lásko, mně ubývá sil…" Někoho, kdo se ke mně pořád, i po těch společných 25 letech, rád přitulí a dokáže mi říkat ta nejkrásnější slova...
Přeji i vám krásný den. Nejlépe s někým, komu nevadí, že spolu dnes zase o jeden den zestárnete.