Zbývá ti posledních třicet minut života !

Ležel na vedlejší posteli přikrytý bílým prostěradlem. Pozoroval jsem, jak prsty na jeho nohách, vyčnívající z prostěradla, pomalu ztrácejí barvu života. Poprvé v životě jsem se ocitnul tváří v tvář smrti.

Ve dvaceti letech člověk většinou na smrt nemyslí. V hlavě má spoustu plánů, pěkné holky, fotbal... Ani já tehdy nebyl jiný. Ale díky špatné životosprávě jsem se dostal do nemocnice. Nic vážného, jen jsem potřeboval znovu nastartovat žaludek, pokažený dietou, díky které jsem během pár týdnu shodil víc jak třicet kilo.
Nic mne nebolelo a tak mi v tom malém brněnském špitále nebylo vůbec zle.  Přes den jsem s důchodci objevoval taje mariáše, navečer jsme venku čutali fotbálek s klukem, co si chtěl "vysimulovat" modrou knížku. Prostě pohoda.

Ve středu dopoledne sestřička přivezla na vozíčku staršího chlapíka. Mohl mít tak padesát. Uložila ho na vedlejší postel, nařídila mu, aby ležel a pak odešla. Jarda, můj nový soused, říkal, že ho cestou autem začalo divně píchat pod žebry a tak se raději hned stavil v nemocnici.
Udělali mu EKG a pak se dověděl, že to byla slabší srdeční příhoda. Pár dnů si ho chtěli nechat na pozorování. Jak tak vyprávěl, vzpomněl si, že nezamkl auto. Dal mi klíče a já to šel napravit. Když jsem se za pět minut vrátil, Jarek nedýchal a jen tak divně chrčel. Zavolal jsem sestřičku a pak už jen sledoval marný boj lékařů o jeho život.

Jarek zemřel. Přikryli ho prostěradlem a ještě nějakou dobu nechali na pokoji. Poprvé v životě jsem viděl smrt v přímém přenosu. Člověk, který byl ještě před chvílí plný života a humoru, tu najednou ležel přikrytý prostěradlem. Bylo mi dvacet a do mých myšlenek a plánů vstoupila smrt. S Jardou jsem prožil jen půl hodiny. To není moc. Přesto mne těch jeho posledních třicet minut života ovlivnilo víc, než jsem si v té chvíli myslel.
Od toho okamžiku se v mém myšlení něco změnilo. Začal jsem si trochu víc vážit času. Už jsem neměl pocit, že čas je něco, s čím nemusím počítat. Poprvé jsem přemýšlel o tom, co bych dělal, kdyby mi někdo řekl: "Zbývá ti posledních třicet minut života!"

Dnes už mám víc let, než měl Jarek, se kterým jsem prožil závěrečnou půlhodinu jeho života. Tak, jako on, ani já nevím kdy umřu. Proto se snažím vážit si každé chvíle, kterou mám ještě před sebou. Netrápím se časem, který jsem v životě promarnil. Spíš se snažím přemýšlet o tom, jak naložím s časem, co je ještě přede mnou.