Vzala jsem si nezodpovědného cypa...

Říká se, že nejtěžší na článku je napsat nadpis. Tentokrát jsem to měl snadné. Nadpis vymyslela Petrova manželka, když zjistila, že chci na blog dát jeho příběh.

Přečetla si náš rozhovor a napůl vesele a napůl vážně prohlásila: "Vzala jsem si nezodpovědného cypa. Nejdřív se zkriplil a teď se s tím chlubí na netu!"

S Petrem jsem se seznámil zde na blogu. Reagoval pod jedním z článků a mne jeho příběh natolik zaujal, že jsem se rozhodl stát se prostředníkem mezi Petrem a vámi. Vznikl tak docela obsáhlý rozhovor, který si teď, pokud máte chvíli času, můžete přečíst i vy.

Petře, můžeš mi prozradit něco o svém dětství, rodičích a sourozencích ?
Dětství jsem měl úplně standardní a šťastné. Prima rodiče, bratr a sestra. Oba mladší. Otec mi, bohužel, zemřel před deseti lety na rakovinu. Se sourozenci i maminkou máme stále skvělý vztah. Ostatně, mamka bydlí v patře nad námi a oba sourozenci ve vedlejší vesnici, takže se vídáme skoro furt.

Kdy jsi začal s motorkami? Jaká byla ta první?
Na motorce jsem taky začal klasicky jako každý klučina na vesnici. Nejdřív Pionýr (asi od dvanácti let), pak nějaká Jawa a teprve pak řidičák v sedmnácti na učňáku.
Vlastíku, jsem vyučený automechanik a celý život jsem dělal lakýrníka, furt jsem se točil okolo aut a motorek. Nejsem typický motorkář, co jezdí na každý slet a žije jenom pro to. Prostě jsem si zvykl mít doma nějakou motorku a občas si na ní provětrat hlavu.

Takže žádná parta motorkářů?
Netuším, co si představuješ pod pojmem parta motorkářů. Mám hodně známých mezi motorkáři. Spoustě z nich jsem opravil něco na jejich motorce, občas něco nastříkal. Ale, že bych vyhledával jenom je, tak to zase ne. Hrál jsem při tom fotbal, teda pokud je III.třída ještě fotbal. Každý rok jsem s partičkou z práce jezdil na lyže do Itálie.

Říká se "sejde z očí, sejde z mysli". Jak je to s kamarády?
Je fakt, že téměř všichni z nich se ke mě zachovali po úrazu dobře a s drtivou většinou z nich stále dobře vycházím.
Přestavbu baráku a okolí na bezbariérový jsme zvládli za náklady na materiál a pár piv. V tomhle mi všichni pomohli strašně moc.
Zaměstnavatel mi koupil vozík za 70 000 Kč, fotbalisti upravili hospodu na hřišti, motorkáři přispěli na čtyřkolku a tak podobně. Ta solidarita byla po úrazu obrovská.

Podle toho, co říkáš, máš stále práci. Co děláš?
Zaměstnavatel mi po bouračce vytvořil podmínky a nechal si mne na půl úvazku ve firmě. Dělám tam takovou holku pro všechno. Řežu a chystám šablony, míchám barvy, přivezu nebo odvezu cokoli, pohlídám tiskárnu na bannery, pomůžu ve skladu a tak podobně. V tomhle jsem měl taky štěstí, sehnat s mým handicapem místo ve zdravém kolektivu se nepovede každému.

Měl jsi v nemocnici těsně po úraze dost návštěv?
Je fakt, ze těsně po bouračce jsem čekal na návštěvy, ale nikdo nešel. Lidi mají asi ostych a nevědí, jak na něco takového reagovat. Až pak, když přijde jeden, dva a řeknou ostatním, že z té návštěvy nemusí mít strach, tak se s těma ostatníma roztrhne pytel.

Pamatuješ si, jak došlo k nehodě, po které jsi skončil na vozíku? Psal jsi mi, že to byla tvoje vina. V čem spočívala?
Jak se stala nehoda, netuším. Nepamatuju si celý ten den. Podle manželky jsem přijel z práce, ona si vzala auto, odjela se syny na pokec k mamince a já se za dvě hodiny rozbil asi tři kilometry od baráku. V montérkách, bez chrániče páteře a v domácích botách. Netuším, kam, ke komu, nebo pro co jsem jel. Oficiální příčina je nepřizpůsobení rychlosti stavu a povaze vozovky. Takže za ten plyn jsem vzal já a je to jen moje vina. Jednu nehodu jsem měl už pět let předtím. Tehdy to odnesla jenom noha a strávil jsem asi týden v nemocnici.

Jako křesťan řeším pocit viny s Bohem. Jak to řešíš ty?
Ta vina, to byl problém. V začátcích máš tendenci se snažit tu vinu hodit na někoho jiného. Potřebuješ spoluviníka. Říkáš si: "Vždyť to není možné, abych si za to mohl sám. Proč já? Proč tak blbě? Kam jsem jel? Kdo mě volal?"
Strašně dlouho mi trvalo, než jsem si připustil, že si za to můžu sám. Dneska už to neřeším. Je mi fuk, kam jsem jel a je mi také fuk, jestli se to někdy dovím nebo nedovím. Možná mám dokonce strach se to dozvědět. I když vím, že si za to můžu sám, tak stejně nevím, jestli bych toho dotyčného, ke kterému jsem jel, neobviňoval. Prostě podvědomí je mrcha. V tomhle to máte asi vy věřící jednodušší. Ve všem můžete vidět vyšší moc a nějaký záměr. My ateisti si to musíme srovnat sami v sobě. A to někdy trvá dlouho. A jde to blbě.

V době nehody jsi byl už ženatý. Jak dlouho?
Byl jsem ženatý dva roky. Svatba byl obřad pro babičky. V té době jsme už spolu bydleli pět let, měli tříletého syna a pokoušeli se o další dítě. Což se povedlo, takže mladšímu byl rok, když jsem se zkriplil.

Pro manželku to musel být šok. Jak to prožívala?
Manželka to na začátku nesla asi hůř než já. Teď už to bere normálně. Tehdy to ale nesla hodně špatně. Když ji za mnou pustili poprvé, tak se sesypala a dlouho se z toho vzpamatovávala. Ten pohled na partnera na přístrojích, ze kterého a do kterého vede spousta hadiček, prý není nic moc. A když jí řekli, že už pravděpodobně zůstanu na posteli, v lepším případě na vozíku, tak vážně uvažovala o tom, že mě opustí.
Jenže pak se mi začala rychle zlepšovat horní část trupu. Věděl jsem, že se to u pupku zastaví, ale manželka, i když zdravotní sestra, věřila, že se spravím komplet. A tím jsme získali čas, zhodnotili si a osahali celou situaci, a začali společně plánovat, co dál.
Pomalu, pomaličku jsme zjišťovali, že při vzájemném pochopení a snaze to tomu druhému co nejvíce ulehčit, to zvládnout půjde, že to nemusí být taková hrůza, jak to vypadá. Byli jsme spolu už poměrně dlouho a máme se rádi. Prostě ty společné roky nešly jen tak zahodit a stálo za pokus udržet vztah a společně se postarat o ty dva sviště.
I když do dneška máme na určité věci jiný pohled. Ony ženské jsou fakt přizpůsobivější. Já například rozděluju život na období před úrazem a po úrazu. Manželka jakoby úraz a ten následný pobyt v nemocnici a rehabiliťáku úplně vymazala.

Musel jsi být hodně domlácený. Můžeš o tom něco prozradit?
Bylo toho poměrně dost. Nadvakrát zlomená páteř, šest žeber, natřikrát levá ruka a stržené šlachy v rameni, probodnutá plíce, zlomená pravá ruka a levé noha. Tuším, že jsem měl natrženou slezinu a něco s prostatou. Určitě jsem na něco zapomněl. Ten první měsíc a něco si moc nepamatuju, takže ani netuším, co všechno mi rovnali a sádrovali.
Vzpomínám jenom, že mě občas převáželi, myli, holili. Vždycky, když jsem se začal probírat a pokusil se promluvit na sestru, tak mi přidali na kapačkách a pak se mi začalo do těla rozlévat teplo a usnul jsem. Takže mám v paměti jenom pár rozmlžených záblesků. Zvláštní je, že si nevzpomínám na žádnou bolest. Dneska už je doktořina na takové úrovni, že asi není problém uspat a utišit jakékoli zranění.

Léčení a rekonvalescence, to musel probíhat dost dlouho.
Asi po dvou měsících se mnou začaly cvičit fyzioterapeutky v nemocnici a po dalších dvou měsících jsem putoval  na rehabilitaci do Kladrub. Tam jsme pokračovali půl roku. Sice to byla dřina, ale když jsem se po těch deseti měsících vrátil domů, tak jsem měl horní část trupu ve stoprocentním stavu. Fyzioterapeutky odvedly obrovský kus perfektní práce.

Dnes se hodně mluví o tom, jak je na tom naše zdravotnictví špatně. Co si myslíš o péči lékařů a personálu v nemocnici a v Kladrubech Ty?
Jak můžu hodnotit lidi co mi zachránili život? Všichni se dneska do zdravotníků navážej, ale nikdo si neuvědomuje, že taková péče, jakou máme my, je pro většinu lidí ve světě nedostupná. Jít si lehnout do špitálu na tři dny se slepákem, nebo tam strávit pár měsíců, je rozdíl.
Určitě bych našel pár věcí, které se mi nelíbily, pár sestřiček, které mi prostě nesedly, ale nikdy se nikdo nemůže zavděčit všem. Myslím, ze péče v našich zdravotnických zařízeních je plně dostačující a profesionální. Tedy alespoň před pěti lety byla.

Při rehabilitaci jsi byl asi často v situaci, kdy by se většina chlapů styděla. Nahota a bezmocnost před mladými sestřičkami... Je snadné se s tím vypořádat?
S tím se vypořádáš rychle. Po operaci páteře pár týdnů jenom ležíš, takže všechno včetně vyprazdňování a intimní hygieny probíhá na posteli za asistence mladých krásných sestřiček.
Na začátku se stydíš, jenže postupně zjišťuješ, že pro ty sestry je to běžná rutina. Takže za pár dnů to sám bereš jako úplně běžnou věc, při které se normálně bavíš třeba o včerejším večerním filmu, pochválíš sestřičce nový účes a tak podobně.
Asi je rozdíl v tom, jak tohle vnímá patnáctiletý puberťák a jak třicetiletý ženáč.

Od Tvé nehody uplynulo šest let. Jak jsi na tom zdravotně teď?
Dneska jsem na tom nejlíp, jak ve svém stavu můžu být. Kromě občasných zánětů močového měchýře nemám žádné problémy. Zánět močového měchýře je problém spousty vozíčkářů. Při cévkování si tam občas nějakou infekci zavedu sám. Tomu se opravdu nevyhneš ani striktním dodržováním hygieny. Stačí se vycévkovat někde, kde je trošku jiná voda a máš ho tam.

Chlapy určitě zajímá, jak to máš s intimním životem? Je to pro vozíčkáře minulost?
Tak tohle je složitá otázka. Za prvé je tu určitý psychický blok. Přece jenom ti manželka ze začátku asistuje při činnostech, u kterých jsi v normální situaci sám. A i když už potom tyhle věci zvládáš, stále to máš někde v hlavě zasunuté a stydíš se za to. Paradoxně tohle neřešíš u cizích sestřiček, ale u vlastni ženy, která tě zná daleko líp. Nakonec to ale stejně překonáš, protože prostě bez toho vztah fungovat nemůže.
Za druhé je tu fyzické omezení. Prostě jsi od pasu dolů mrtvý. Tohle se kompenzuje daleko líp. Dneska už je běžně dostupná chemie, která s tím malým tam dole dokáže zázraky a mechanické pomůcky, které ho úplně zastoupí.
Tohle už je potom pouze na vzájemném porozumění a snaze vyjit si navzájem vstříc i v téhle choulostivé otázce. Chvilku trvá, než to vypiluješ a než sám zjistíš, jak ta chemie účinkuje a jak ji dávkovat. Taky to má asi jednodušší člověk po letech společného života, než mladý kluk s úplně novou partnerkou.

Kdy Ti došlo, že už asi nikdy nebudeš chodit?
Tohle si nepřipustíš najednou. Oni ti to doktoři řeknou, víš že mají pravdu a stejně furt věříš, že jsi jiný než ostatní, že to nějak zvládneš. I když to vidíš všude kolem sebe, vidíš tu spoustu vozíčkářů, připravuješ si bydlení, tak stejně pořád o tom uvažuješ jako o něčem dočasném. Akorát ten časový horizont stále posunuješ. Nejdřív je to rok, pak dva, pět, deset, a nakonec dojdeš k tomu, že to máš na furt.
Někomu trvá měsíc, než si to uvědomí. Někdo si to asi nepřipustí nikdy. Je asi výhoda si to připouštět postupně, protože nerezignuješ, cvičíš a dřeš. Jen se ta snaha to rozchodit pomalu přeměňuje ve snahu co nejvíce se naučit žít na té káře. Postarat se o sebe, být co nejméně závislý na ženě a na svém okolí.
Osobně jsem ten fakt přijal asi měsíc před propuštěním z Kladrub. Zavolal jsem manželce, že budeme muset prodat auto, že se budeme muset poohlédnout po něčem s automatem a předělat to na ruce a na balkonu jsem se s kamarádem, který přijel na návštěvu i se svou paní, ožral jako Dán. Tři dny se pak se mnou sestřičky nebavily.

Máš nějakého koníčka?
Koníčky? Nějaké vyhraněné asi ne. Občas se zajdu podívat na fotbal nebo hokej. Jednou týdně zajdeme s bývalými spoluhráči po jejich tréninku na pivo. Doufám, že se tu ještě někdy objeví AC/DC. Prostě takový ten vesnický "fotřík" ve středních letech.

Věnuješ se nějakému sportu?
Celý život jsem hrál fotbal. Sice mizerně, ale hrál. Dneska už nemám potřebu si ve sportu něco dokazovat. I když pohyb a nějaká fyzická činnost je pro vozíčkáře dost důležitá. Ono se to nezdá, ten život s ochrnutýma nohama je dost velký nápor na ruce a horní část trupu.
Snažím se dostat jednou týdně do bazénu nebo do posilovny. Nepočítám si uplavané kilometry ani nazvedaná kila. Jen se snažím ty klouby a svaly zatížené stereotypním pohybem uvolnit nějakou změnou. A většinou se v těchto místech objevují i hezké slečny tak se pokochá i oko. Manželka se mnou třikrát týdně cvičí protahovací cviky na nohy, aby se nezkracovaly šlachy.

Kdyby ses jednoho rána probudil zdravý, sedl bys znovu na motorku?
Sedl. Ta motorka za nic nemůže. Pokud bych se vyhýbal všemu, u čeho se člověk může zmrzačit, tak bych nemohl dělat vůbec nic. Mám doma terénní čtyřkolku, je to automat a na vesnici obrovský pomocník pro vozíčkáře. Díky vozíku, čtyřkolce a autu dneska prakticky není místo, kam bych nedojel.

Máš nějakou nejkrásnější vzpomínku spojenou s motorkou?
Víš, že to ti nepovím. Nejsem ten typický motorkář, který žije jenom proto, aby jezdil. Pro mě to byla spíš hromada železa důmyslně poskládaná v rychlý dopravní prostředek.
Rád jsem se v tom hrabal, bavilo mě na tom jezdit a zvednout si adrenalin. (Při té bouračce jsem musel vyletět hodně nahoru, škoda, že si to nepamatuju.) Největší plus spojené s motorkou vidím v kamarádech, které jsem díky ní získal.

Co dnes považuješ za svou prioritu?
Rodinu. A tak to bylo i před úrazem, jen jsem si to tak silně neuvědomoval. Úraz asi člověka nezmění, to jsou podle mne kecy. Člověk zůstane stejný, jen vidí ostřeji, na čem mu záleží a na čem ne. Když je reálná možnost, že o něco přijdeš, když máš opravdu strach, tak si začneš ostře uvědomovat, o co přijít nechceš a co v klidu oželíš.

Kdyby si dobrý kamarád kupoval motorku, jakou radu bys mu dal?
Ať důsledně používá helmu, boty, chránič páteře, rukavice, kombinézu. I když pojede jen kilometr na rohlíky.

Máš nějaký oblíbený vtip, o který by ses rád podělil?
Mám rád vtipy, ale sám je moc vyprávět neumím. Tak zkusím jeden:
Žena na návštěvě u kamarádky ochutná buchtu.
"No vidím, ze trouba ti peče dobře."
"Peče, ale těch keců, než ho k tomu dokopu."

Je něco, co by měli vědět ostatní lidé o vozíčkářích?
Myslím, že dneska už je těch informací o handicapovaných dost. Jen mě občas na..re, když někdo zaparkuje tak blízko, že neotevřu dveře auta dokořán a tím mi prakticky zabrání do toho auta přesednout a odjet. To je tady celkem rozšířený nešvar.
A neuhýbejte očima a nebojte se nabídnout pomoc. Většinu věcí zvládneme, v něčem ale opravdu pomoct potřebujeme. A vždycky je příjemnější nabízenou pomoc s úsměvem přijmout nebo i odmítnout, než o ni sám prosit.

Máš nějaký sen, který si chceš splnit?
Myslím, ze každý s přeťatou míchou má někde vzadu v hlavě ještě zasunutou myšlenku, že někdy někdo vymyslí něco, jak tu míchu zprovoznit. Třeba ty kmenové buňky vzbuzují určitou naději.
V osobním a rodinném životě všechno v rámci možností klape, takže si jen přeji, ať to tak zůstane.

Petře, děkuji Ti za rozhovor i za Tvou ochotu odpovídat i na choulostivé otázky. Třeba tak pomůžeš někomu, kdo je na začátku cesty, po které jsi Ty na vozíčku už ujel velký kus cesty.
Tvůj příběh dávám do rubriky: "Vážím si!" Začal jsem pracovat na knížce, která se bude jmenovat "Život není fér". Pokud Ti to nebude vadit, přál bych si, aby začínala právě tímto příběhem.
Přeji Tobě i Tvé rodině, ať to i nadále zvládáte. Jak už jsem Ti psal dříve, budu se za Vás modlit. A kdybys někdy potřeboval mou pomoc, neboj se ozvat. Dlužím Ti to.