Já mám pravdu a nemá cenu o tom diskutovat!!!

Ten, kdo byl na vojně, zná určitě dvě základní pravidla, kterými se musí řídit každý voják: §1: Velitel má vždycky pravdu.  §2: Nemá-li velitel pravdu, platí paragraf číslo jedna.

V každé době bychom našli někoho, kdo měl patent na rozum. Kdysi to byli faraóni, císařové a další panovníci. Pak si toto privilegium na dlouhá staletí přivlastnila církev. Poté se o slovo přihlásila věda, o něco později komunisti a nacisti. A dnes? Dnes jsou to strany a jejich politici, vedoucí v práci, vojenští velitelé a tak by se dalo pokračovat.
Spousta hnutí tvrdí, že tou jedinou a skutečnou pravdou je právě ta jejich. Ale jen málo lidí věří, že ještě nějaká absolutní pravda skutečně existuje.

Jednou jsem dostal otázku: "Která církev má pravdu?" Odpověděl jsem, že žádná, což tázajícího zarazilo. Pak následovala další otázka: "Jak můžete být kazatelem, když nevěříte, že vaše církev má pravdu?" Odpověděl jsem: "No, já věřím tomu, že pravdu má jen Bůh. My lidé máme jen částečné poznání této pravdy."

Proč vzpomínám tuto příhodu? Byla to doba, kdy jsem se často vracel k pojmu "pravda". Co to vlastně je? Je vůbec nějaká pravda? A je možné, aby si dvě pravdy odporovaly a přitom obě zůstaly pravdou...?

Tyto myšlenky nejsou ničím novým. Pilát, který později odsoudil Krista na smrt, ukončil jejich vzájemný rozhovor zvoláním: "Co je pravda?" (Jan 18,38) Slovo pravda se v Janově evangeliu v různých tvarech objevuje třicet devětkrát a Jan dokonce dává rovnítko mezi pravdu a Ježíše, který prohlásil: "Já jsem ta cesta, pravda i život..." (Jan 14,6) Podle Ježíše je hledání pravdy důležité. Proto říká: "Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými." (Jan 8,32) Tento výrok by měl všechny křesťany motivovat k dalšímu vzdělávání a poznávání.

Zažil jsem dobu, kdy se mi ve škole snažili do mé hlavy nalít základy marxismu-leninismu a chtěli, abych tuto filozofii přijal jako jedinou pravdu na věčné časy. Zapomněli přitom, že pravda se nedá vnutit.

Dnes většinu lidí pravda moc netrápí. Slyšel jsem názor, že správné je to, co mi vyhovuje. Když si dovolím říci něco o pravdě, morálce a podobných hodnotách, jsem považován za blázna. Vždyť dnes si přece všichni upravují pravidla tak, aby vyhovovaly v prvé řadě jim. Tak proč bych zrovna já měl být výjimkou?

V článcích ze seriálu "A co když žádný Bůh není?" se snažím na některé věci podívat z pohledu křesťana, který si připustí myšlenku, že Bůh neexistuje. Dnes se takto pokouším přemýšlet o tom, co by se v případě, kdyby Bůh neexistoval, změnilo na mém postoji k pravdě.

Jako křesťan věřím, že někde ve vesmíru je pravda. Absolutní pravda. A já jako člověk ji mohu nesměle poznávat a věřit, že jednou mi dá Bůh dostatek času, vlastně "celou věčnost", na její zkoumání.

Pokud ale Bůh není a neexistuje žádná absolutní pravda, pak by její hledání nemělo smysl. Potom bych možná přijal myšlenku, že pravda se určuje hlasováním. Pravda je to, co chce většina. Ale tahle myšlenka se mi vůbec nelíbí.

Tak bych se možná přidal na stranu postmodernistů, kteří říkají, že pravdu má vlastně každý. Vše je totiž relativní, tak proč ne pravda? V tom případě bych pak mohl tvrdit, že mám pravdu, aniž by o tom bylo třeba diskutovat.

Archimédes ze Syrakus prý prohlásil: "Dejte mi pevný bod ve vesmíru a já pohnu zemí!" Jsem člověk, který pro svůj život potřebuje pevný bod. Pro každého to může být něco jiného. Pro mne, protože jsem křesťan, je tou pevnou oporou Bůh.

Napsáno do rubriky "A co když žádný Bůh není?"