Jestli umřu, táta mě zabije

Manželka mi vyprávěla  úsměvnou příhodu z dětství.  Se svými kamarády chytali v potoce ryby. Nic nechytili, ale jeden z nich si škaredě pořezal nohu.  Když ho nesli domů, ustrašeně pronesl: "Jestli umřu, táta mě zabije."

Touto příhodou bych chtěl zakončit krátkou sérií článků do rubriky "A co když žádný Bůh není?" Podobnou otázku jsem si v životě položil mnohokrát. Uvažoval jsem, zda je něco, co kvůli své víře nedělám a co mi chybí. Zjistil jsem, že nic takového není. Také jsem přemýšlel, zda kvůli své víře dělám něco, co se mi dělat nechce. Mimo odpuštění jsem nic nenašel.

Je spousta hodnot, které mi má víra v životě dává. Třeba mi pomáhá v mém boji s vrozeným sobectvím. Před pár lety jsem někde prohlásil, že mne Bůh mého sobectví už zbavil. Brzy nato jsem zažil situaci, která mi nastavila zrcadlo.

Jel jsem tehdy do Javorníku a cestou se stavil vyřídit pár záležitostí. V Javorníku jsem už měl hlad a tak jsem zašel do obchodu, kde jsem po létech uviděl pravé Hořické trubičky. V té době jsme žili z jednoho platu a tak peněz nebylo nazbyt. Přesto jsem čtyři trubičky koupil. Jednu pro manželku, dvě oběma synům a jednu pro sebe.
Svou jsem snědl hned a po ní i druhou, protože "manželka přece drží dietu, tak  ji nebudu pokoušet." Když jsem se díval na třetí trubičku, uvědomil jsem si, že mladší syn sladké moc nemusí a tak jsem ji snědl také. Načež mi hlavou bleskla myšlenka: "Vozit domů jednu trubičku, to je trapné!" Rád jsem sám se sebou souhlasil a snědl i tu poslední...

Těší mne, že mám víru, která je pro mne v mém životě pomůckou nebo  oporou. Takovou berlou, díky které mohu stát a chodit i v situacích, které by mé nohy samy neustály. Vím, že víra je nepřenositelná. Dá se o ní hovořit, ale nedá se popsat. Víru si člověk musí vyzkoušet sám.

Proč jsem dnes začal slovy toho malého kluka? Protože krásně vystihují naše lidské přemýšlení o Bohu. Tomu klukovi nedošlo, že jestli umře, tak už ho táta nezabije, protože bude mrtvý.
Došel jsem k závěru, který už přede mnou udělala spousta křesťanů. Jestli není Bůh, a já umřu s vírou že je a že mne jednou vzkřísí, tak už se to stejně nedovím. Ale jestli Bůh je, a já se ho vzdám jenom proto, že ho má hlava není schopna pojmout, pak bych měl jednou velkou smůlu.

Vyrůstal jsem v rodině pastora a tak jsem byl od svého dětství zvyklý na různé posměšky, poznámky a nebo na to, že mne někteří litovali. Často jsem slýchal: "Ty jsi chudák. Vždyť ty nemůžeš..." a pak následoval výčet všeho, co jsem podle dotyčného nesměl.

Nemohu dokázat, že Bůh existuje. Ale ani mi zatím nikdo nedokázal, že není. S vírou v Boha se mi žije dobře. Tak proč bych se jí měl vzdávat.
Jestli máš pocit, že se ti bez Boha žije líp, neboj, nebudu ti ho nutit. Jak jsem ho poznal, on by si to ani nepřál, protože o vynucenou víru nestojí.

Nedávno mne zaujala myšlenka jednoho křesťana, který napsal: "Bůh po mně chce jen to, bez čeho se mohu obejít a dokonce mi bez toho může být i lépe." Z vlastní zkušenosti mohu tato slova potvrdit.

Napsáno do rubriky: "A co když žádný Bůh není?"
Ještě ji definitivně neuzavírám, možná se k této otázce ještě někdy vrátím.