Návrat ze záhrobí

Eva dvakrát přežila klinickou smrt. Prozradila to na sebe v diskuzi pod jedním článkem. Poprosil jsem ji o rozhovor, protože si myslím, že její příběh je nejen zajímavý, ale v lecčems i poučný.

Protože žijeme každý na opačném konci Česka, vznikal tenhle rozhovor trochu déle. Já posílal otázky, Eva na ně odpovídala. Tady je výsledek.

Evo, můžeš mi říct něco o své rodině?
Moje máma byla dcerou vojenského kuchaře. Děda se ve čtyřiceti letech vrátil z vojny a oženil. Když babička zjistila, že je už počtvrté v jiném stavu, chtěla si dát pomoc od andělíčkářky, ale po jejím zákroku umřela.
Dědovi zůstala na krku tři děvčata. Moje máma byla prostřední. Krátce poté, doslova ve stejné posteli s mámou, její starší sestra vykašlala plíce, měla tuberkulosu. Mladší sestru dal děda bezdětným manželům na horskou boudu.
Sám strašně zpustl a máma díky tomu zkusila moc a moc hladu. Proto hned po válce odešla pracovat do Tesly. Celé dny jen pracovala a byla ráda, že nemusí ani vzpomínat. Byla to, čemu se dnes říká workholik.
Brzy dostala údernickou knížku a na ni si mohla koupit první nábytek. Potom za ní komunisti přišli a nabídli ji členství a možnost si udělat školu. Jejich nabídku přijala. Na škole studovala s vyznamenáním a tak dostala na starost zaostávajícího spolužáka, ze kterého se později stal její manžel a náš táta. Oba byli nadšení komunisté a když bylo potřeba dosídlit pohraničí, vzali to jako stranický úkol a odstěhovali se z Prahy.

Jak vypadal váš život v opuštěném pohraničí?
Nebylo to u nás, jak se dnes píše o komunistech, jako o zarputilcích bez přátel a jen udávajících sousedy. Pořád jsme měli plný dům lidí a táta kam přišel, tak zaplatil chlapům v hospodě útratu. U místních se z něho stal brzy takový nepsaný velitel.
Potom přišel rok 1968. Táta s mámou se strašlivě hádali, až si našel jinou ženu a odešel. Odvrhli nás i příbuzní, ale máma se svého přesvědčení nevzdala a pracovala na vydávání novin TRIBUNA. Za to dostala napřed jedno a potom druhé státní vyznamenání.
Přestože zastávala mnoho vysokých funkcí, žila skromněji, než jogín. Peníze, které měla, používala na podivnou dobročinnost a třeba úplně neznámým lidem koupila kočárek. Věčně měla někoho doma a stačilo si postěžovat a už to vzala za svou věc a i finančně to řešila. Uklízela za celý dům a když už neměla sílu, pořídila si malinkou lopatičku a s ní odklízela sníh z domovních schodů. Všechno rozdala, takže po její smrti jsme se sestrou musely zaplatit i za vyklizení bytu.

Takže tvoje máma byla komunistkou z přesvědčení?
První písničky, které jsem uměla, byly o partyzánech a bojích Rudé armády. Lidem se to nemusí líbit, ale byla to mámina víra, přesvědčení i světonázor. Pracovala ve funkci podnikového personálního náměstka, v jednom velkém podniku a asi ne tak špatně, protože po převratu neměla jediného nepřítele, nikdo se necítil ukřivděn.

A co ty, taky jsi šla do KSČ?
Jak jinak. Ale už v roce 1985 mě ze strany vyškrtli. Hádala jsem se na každé schůzi, ale tu autoritu jako máma jsem neměla. Tak mě označili za levou úchylku a nabídli vyškrtnutí. Tenkrát už i máma byla vyškrtnuta z nomenklatury, ale zrušit členství si u ní nedovolili.

Co jsi dělala v práci?
Posledních osm let před převratem jsem pracovala v podniku podobném bývalému podniku "PRAMEN". Měla jsem na starosti vše, co se týká vybavení prodejen a hlavně stánkového prodeje. Jen jakou přípravu daly Liberecké výstavní trhy. A když začaly, tak jsem se musela od rána do noci starat o průběh a vyhánět kluky ze stánků brigádnic a jinde zase, aby neměly plášť od hořčice nebo, aby nevázlo zásobování...

Pak přišel pád režimu. Změnilo se u Vás něco?
Po převratu se samozřejmě všeho ujali začínající "podnikatelé" a vůbec celý podnik byl rozprášen a provozovny zprivatizovány. Ale já i manžel jsme ze zaměstnání letěli jako první.
Protože jsme byli zvyklí organizovat kolektiv a nést zodpovědnost, začali jsme podnikat a měli zeleninu, second hand, pak jsme objevili možnosti nákupů ve Vídni v Timetronu a naše dodávka se nestačila točit sem a tam. V autě jsme i spali a lidé nám zboží přímo trhali z rukou.
Vidíte, nic sympatického a kdybych se dala na politiku, tak mně konkurence mojí politickou i stánkářskou minulost omlátí o hlavu.

To by možná stačilo k tomu, abychom si představili, jak vypadal tvůj život před tím, než jsi onemocněla a vlastně zemřela.
Jak to ale vše začalo?
Přišel rok 2009 a mně se špatně dýchalo, spouštěla se mně krev a tak mně dali na pozorování do nemocnice. Po pěti dnech mě propustili. Nic nenašli.
Seděla jsem doma u televize a rozškrábla si malý boláček na břichu. Začala ze mě proudit krev a nešlo to zastavit. Ještě jsem sešla dolů k sanitě a pak už nic nevím.
Po dvojité klinické smrti a devíti dnech v kómatu jsem se probrala chromá. I poškrábat se na čele bylo nemožné. Do toho stálé halucinace, které byly od skutečnosti k nerozeznání.

Můžeš být trochu konkrétnější? Vnímala jsi něco ve chvíli, kdy ti přestalo tepat srdce?
Trvalo mi víc jak rok, než jsem si za pomoci dlouhých hovorů s rodinou ujasnila, co byla skutečnost a co halucinace. Mezitím jsem se seznámila s člověkem, který prodělal transplantaci srdce a shodli jsme se, že naše pocity byly podobné.
Když jsem ležela v umělém spánku na ARO, tak mě dvakrát nahazovali k životu. To, co se s člověkem děje, se nedá k ničemu přirovnat. Oproti snu je to naprosto realistické a člověk tomu na věří sto procent. A když mu to lidé po probuzení vymlouvají, je až zlý. Na tom jsme se s tím člověkem s transplantací plně shodli.
Celou dobu jsem si plně uvědomovala, že umírám. Potkávala jsem lidi z dřívějška a pořád se musela obhajovat. Vysmívali se mi. Pak jsem dostala nabídku, že se ještě rok na zem mohu vrátit, ale nikdo mě nepozná a já s rodinou nebudu moci ani promluvit. To jsem odmítla. V halucinacích se ke mně personál choval hnusně. Mluvilo se kolem mě mnoha jazyky.

Vzpomínáš si na nějakou konkrétní halucinaci?
Vedle mne na prostěradle ležel ruský pop. Podle hovoru okolostojících musel být ve své církvi významnou osobností, ale už mnoho let žil u nás. Ruská výprava si pro něj přijela, ale obřad chtěli udělat na místě. I pochován měl být u nás. Do vlasti chtěli odvést jen jeho srdce.
Nádherně zpívali. Kolem stáli mladí chlapci s roztaženými folianty. Pak mu nějaký jejich vysoký hodnostář vyjmul srdce, popa zabalili do velkého prostěradla a odnesli.
Začala se se mnou propadat zem a pokaždé na mě někdo promluvil. Pak si ke mně sedl takový tmavý člověk s očima podobnýma, jako měli faraóni a udělal mně nabídku. Můžu se vrátit na svět, ale mé tělo už je poškozeno a tak v těle cizím. Mohu vidět své blízké, ale nesmím je oslovit, vyděsila bych je a měli by mě za blázna. To jsem tomu muži odmítla, že takový život nechci.

Jaké to bylo, když ses probrala?
Najednou jsem ucítila nádherné teplo a viděla moji sestru, jak mě hladí ruku a říká: "To seš ráda, že ses už probrala, viď?" Chtěla jsem ji odpovědět, ale hlasivky neposlouchaly. Na jazyku jsem měla strup, a celou spodní čelist nehybnou. Zlobila jsem se, že mám přivázané ruce k posteli a nemohu se poškrabat. Podívala se na ruce, ale přivázané nebyly a já pochopila, že jsem totálně chromá.
Ze začátku si všichni mysleli, že jsem se pomátla. Ty mé halucinace mně vymlouvali. Jenže ony pokračovaly dál a celý další měsíc byla směs reality a pokračování bludů.
Jedna záhada mi však zůstala. V halucinacích se o mě starala při nočních službách obrovská žena, vypadala jako Romka a tak trochu mužatka. Všichni mně vymlouvali, že takový tam nikdo nebyl. Asi po pěti měsících, co už jsem byla doma a do nemocnice dojížděla jen na doléčování dekubitů, jsem seděla v čekárně před chirurgií, manžel si zrovna odskočil koupit kávu do automatu a najednou ta žena přešla kolem mě, koukla, kývla hlavou a odešla. Zřejmě to byl poslední záchvat halucinací, ale já se z toho dodnes cítím nesvá.

Co bylo pak?
Převezli mě na JIPku a já se pomalu začala rozhýbávat. Úporné halucinace neustávaly. Když mě předali na internu, můj stav se zase zhoršil a tak mě umístili v LDN.
Bylo to šílené. Denně někdo na pokoji umřel, nechávali ho za plentou i několik hodin a klidně do toho přinesli večeři.
Do obou rukou mně vedly hadičky a na nose jsem měla masku na dýchání kyslíku. Viděla jsem, jak mně mizí svalová hmota a jak se doslova ztrácím. Když jsem je prosila, aby mně dali pryč postranice, abych se mohla rozcvičovat, odmítali, že prý bych spadla. Začala jsem se tedy vzpírat nohama o pelest a po nějaké době se pokoušela i posadit. Z toho personál usoudil, že asi neumřu a tak mi poslali rehabilitačního pracovníka.

Podle toho, co jsi vyprávěla, museli lékaři při tom prvním vyšetření něco zanedbat. Budeš s tím něco dělat?
Nikoho z doktorů, za to jak mě zřídili žalovat nebudu. Co z toho. Na propouštěcím listě mám psáno: ""Selhání ledvin, slinivky a jater, bez zjištěné příčiny."

Jak to s tebou prožívala rodina?
Manžel za mnou chodil denně a vozil mě na vozíku po parku. Já se mezitím naučila chodit s francouzskými holemi. Pak jsme jeden den předstírali, že mě jen vyveze na procházku. Za parkem ale hodil vozík do kufru, mě do auta a jezdili jsme domů, kde mezitím dal udělat nové schody s bytelným zábradlím. Všude byla madla a záchyty.
Když na to v nemocnici přišli byl poprask, vyhrožovali, že mě dají zbavit svéprávnosti, ale manžel mně sbalil věci a odvezl mě domů natrvalo. Vyřídil formality, dostala jsem propouštěcí list, na vlastní žádost a jen jednou týdně jsme jezdili na chirurgii na kontrolu a převázání dekubitů o velikosti 5x5cm.

Takže happyend ?
Když se takhle ptáš, tak ono to zase jako happyend vše nedopadlo. Sice už chodím bez berlí, ale moje chůze trochu připomíná pohyb Golema.
Je tu ale jiný problém. Náš mladší syn byl trochu v životě neohrabaný a tak nasekal dluhy a bydlel po kamarádech. Musel mně přinést všechny žaloby a účtenky, kde co dluží a my mu to zaplatili a navrch jsme mu koupili vlastní byt. Trochu peněz jsme si nechali a zbytek dali staršímu synovi na opravy jeho domku, který si koupil.
Starší je z nepochopitelných důvodů bachař, ale naštěstí jen dělá u výcviku psů. Vnučky mám od něj dvě, ale jsou malé a tak si je ještě na chalupu brát nemohu, ale syn s nimi k nám jezdí. Se snachou se respektujeme. Finančně jim pomáháme.
Drtí mne ale, že mladší syn svou šanci začít z nové pozice, nevyužil. Zorganizoval partu a s tou nás komplet, jak v domě v Jablonci, tak na chalupě vykradli. Vykradli je slabé slovo, oni nás přímo vydrancovali. Nepracuje, na bytě, který jsme mu koupili, neplatí společné platby ani do fondu oprav, takže to za něho hradíme sami. Už déle než rok jsme ho neviděli. Je totálně propadlý pervitinu...

Jak to všechno zvládáte finančně? Léčení, pomoc synům...
Máme malou živnost se dvěma zaměstnanci a to nám stačí. Po této zkušenosti nechci mít s českou pravicí nic společného a na diskusích hájím levicové myšlenky.

Jak jsi na tom se zdravím teď?
Jde to. Mezi lidi nechodím, starám se jen o zásobování, mám kundenkartu pro großhadly v Německu a jezdím i do hurtownie v Polsku.
Zůstaly mi duševní problémy. Ke garáži jdu, až když vidím, že se s nikým nemohu potkat.
Vymínila jsem si dva dny pro sebe, tedy pondělky a úterky. Teď píšu z chalupy z městečka na německých hranicích. Je to krásná ukázka lužické architektury. Paní, od které jsem to koupila sebrala peníze a nechala vše jak stálo a leželo.
Tak nevím, jestli se Vám z mého podivného vyprávění něco hodí, ale já se aspoň vypovídala. To víte, tohle moc nikde vyprávět nemohu a před manželem ani nesmím. Četla jsem Vaše blogy, vím, že hledáte na otázky vysvětlení v Bibli, ale já jsem jinak založená a tak se musím spokojit s tím, že můj rozum je krátký žebřík.
Vše nejhezčí k svátkům i radost z Vaší blogerské činnosti. Eva.

Evo, tvůj příběh bude dalším v rubrice "Život není fér". Přeji ti hodně radosti z obou vnuček. V podnikání tolik zisku, abyste mohli být s manželem soběstační. A příjemné chvíle na chalupě.
I když v Boha nevěříš, doufám, že ti nebude vadit, že se budu modlit za tvého mladšího syna. Život není fér, ale občas se dějí zázraky. Po tom všem, čím sis prošla, bych ti tento jeden konkrétní zázrak přál.