Směr Evropa (Začalo to zklamáním 32)

Pavel se Silasem se na své cestě dostávají až do Troady. Tímto směrem vedl v posledních měsících jejich kroky Bůh. Nyní se těší, že si pár dnů odpočinou. Jenže hned první noc má Pavel sen, ve kterém se mu zjevil muž v makedonském kroji a prosil: "Pavle, přeplav se do Makedonie a pomoz nám." (1)

Ráno vypráví tento sen svým spolupracovníkům. Všichni v tom vidí odpověď na jejich modlitby, ve kterých prosili Ježíše, aby jim ukázal, kterým směrem se mají vydat, až načerpají nové síly na další cestu. Nyní už to ví. Vydají se do Evropy.

Po několika dnech vyplouvá z troadského přístavu malá plachetnice. Míří do makedonské Neapoli. Cestou udělají malou zastávku na Samotraké, ostrůvku nedaleko makedonského pobřeží. Říká se mu také "ostrov Bohů". Je zde krásná socha Niké, bohyně vítězství a z hory Saos, která se tyčí do výšky 1612 m, prý bůh Poseidon před staletími sledoval Trójskou válku.

Na ostrově se dlouho nezdrží. Když doplní zásoby pitné vody, vydávají se směrem k makedonskému pobřeží. Druhý den loď konečně zakotví v Neapoli a naši čtyři misionáři vyrážejí pěšky do Filip, nedalekého města, které o čtyři století dříve proslavil makedonský král Filip II.

Pavel hledá zdejší synagógu, ale zjišťuje, že tu žádná není. V sobotu proto společně s ostatními vyráží za město, protože předpokládají, že na břehu řeky najdou místo, kde se k modlitbám scházejí Židé i bohabojní křesťané. Po krátkém hledání se s nimi skutečně setkává.

Mezi ženami, které se tu modlí, je i Lýdia. Tato mladá obchodnice se živí prodejem purpurových látek. Nemá židovský původ, ale už před časem přijala židovskou víru. Pozorně naslouchá Pavlovu kázání a ještě ten den se nechá pokřtít s celou svou rodinou. Prosí Pavla, aby se spolu se svými přáteli stal jejich hostem. Nabízí jim ubytovaní na celou dobu, co zůstanou v jejím městě.

Misionáři pak pokračují každý den ve svém poslání. Setkávají se ale s mladou otrokyní, která je ve městě už delší dobu velice populární díky svým věšteckým schopnostem. Několik dnů chodí za nimi a stále dokola volá: "Vidíte ty lidi? Jsou to sluhové nejvyššího Boha, kteří nám říkají, jak se můžeme zachránit!" ⁽²⁾

Zatímco Silas s Lukášem a Timoteem to považují za zvláštní projev Božího požehnání, Pavel to nese velice těžko. Uvědomuje si, jaké hrozí nebezpečí. Lidé by se mohli domnívat, že práce misionářů je vedena ve stejném duchu, jaký má i mladá věštkyně. Proto, když se dívka znovu objevuje v jejich blízkosti a chce začít své dílo, Pavel se k ní obrací a volá: "Ve jménu Ježíše Krista, okamžitě přestaň!" ⁽²⁾

V té chvíli se její výraz ve tváři změnil. Ještě před chvíli vypadala, jako by byla v transu. Teď vypadá docela klidně a poprvé poslouchá, co Pavel káže. Uvědomuje si, že přišla o své věštecké schopnosti, ale vůbec ji to netrápí. Naslouchá kázání o Ježíši, který nabízí svobodu od hříchu a večer, když Pavel s přáteli křtí v řece nové členy a zakládá ve Filipech nový sbor, je tato mladá otrokyně mezi těmi, kdo ve vodě nechávají svou minulost.

Majitelé této věštkyně se z jejího uzdravení neradují. Naopak, mají vztek. Uvědomují si, že přijdou o své zisky, které měli díky jejím věšteckým schopnostem. Brzy se jim daří ve městě vzbouřit ještě další lidi, kteří také bohatli díky schopnostem mladé otrokyně. Spolu s dalšími, kteří se k nim přidávají, dovlečou Pavla s jeho přáteli na radnici před místní soudce.

Obviní je z pobuřování a z toho, že ve městě šíří zvyky, které jsou v rozporu s římským právem. Soudci mají strach z povstání a tak nakonec i bez důkazů dovolí davu, aby misionáře pro výstrahu zbičovali a pak je nechávají zavřít do vězení.

Místní žalářník ručí za vězně vlastním životem. Proto je nechává zavřít do cely, odkud ještě nikdy nikdo neutekl. Pro jistotu jim spoutá ruce a nohy dá do klády. Je přesvědčený, že se už nic nemůže stát a jde spát. Dlouho ale nemůže usnout. Ti noví vězní zpívají, jako by nebyli v kobce, ale spíše někde na svatbě. Když se mu konečně podaří usnout, je probuzen zemětřesením. Alespoň si myslí, že to chvění pod nohama a praskání zdí způsobila přírodní katastrofa.

Skutečnost je ale jiná. Do vězení přichází anděl. Rozráží dveře a hned nato všem vězňům padají z rukou pouta. Misionáři vidí, že jsou volní, protože povolila i kláda, která jim ještě před chvíli svírala nohy. Chtějí vzít nohy na ramena, ale anděl jim přikáže, aby zůstali.

V té chvíli přibíhá žalářník. Když vidí otevřená vrata věznice, chce nalehnout na meč a spáchat sebevraždu. Zdá se mu, že je to důstojnější konec, než být popraven. V té chvíli se ozve Pavlův hlas: "Nezabíjej se, vždyť nikdo neutekl! ⁽³⁾ To žalářník nečekal. Dívá se kolem sebe a skutečně, nikdo nechybí. Prosí své vězně, aby šli k němu domů a vyprávěli mu, co to vše má znamenat. Učedníci přijímají pozvání a když od nich žalářník uslyší jejich svědectví o Ježíši, nechává se i s celou svou rodinou pokřtít.

Druhý den ráno soudcům dochází, co udělali a proto posílají žalářníkovi vzkaz, aby vězně propustil. Ten z toho má radost. Pavel si ale postaví hlavu a odpovídá: "Nechali jste bez soudu nás, římské občany, zbičovat a zavřít do vězení a teď byste to chtěli v tichosti zamést pod koberec? Tak to ne. Jen se nám pěkně přijďte omluvit!"

Když je soudcům doručen Pavlův vzkaz, začínají se bát. Kdyby si Pavel stěžoval u císaře, přišli by o místo a možná i o hlavu. Proto se hned vydávají za Pavlem, omlouvají se jemu i jeho přátelům a prosí je, aby raději opustili město. Misionáři slibují, že se jen rozloučí se svými přáteli a pak vyrazí na další cestu.

Spolu se žalářníkem a jeho rodinou se pak vydávají za Lýdií a dalšími členy místního sboru, kteří mají velkou radost, když uvidí, že všichni čtyři misionáři jsou na svobodě. Společně chválí Boha i za obrácení žalářníka.
Pavel se Silasem, Timoteem a Lukášem se pak rozloučí a vydávají se na cestu dál do pohanské Evropy.

^{______________________________________________________________________________________________
(1)} Skutky 16,15; ⁽²⁾ Skutky 16,17-18; ⁽³⁾ Skutky 16,17-18