Amnestie se stala v tomto roce prvním velkým celospolečenským tématem. Na mnoha školách sundávají učitelé portrét Václava Klause, zřejmě tím chtějí svým žákům ukázat, jak se mají chovat k autoritám. Podobně se chovají i někteří úředníci – od těch řadových, až po hejtmany...
Všude je spousta nářků nad tím, jak nespravedlivá je ta Klausova amnestie. Asi zapomínáme, že amnestie, podobně jako udílení milosti, nemá se spravedlností nic společného.
Od toho, abychom žili ve společnosti, kde platí právo a spravedlnost, tu jsou jiní. Zákonodárci, policie, státní zástupci a také soudci.
Většina politiků, kteří tak hlasitě protestují proti amnestii, měla spoustu příležitostí změnit zákony, které nahrávají korupčníkům. Pak by se nemohlo stát, aby se některé kauzy táhly dlouhé roky.
Amnestie nikdy nemůže být spravedlivá. Masarykova, Benešova, Husákova, Havlova a ani Klausova. Původní význam tohoto řeckého termínu je totiž "zapomenutí".
Amnestie i udílení milosti je výsadou panovníků, kteří jsou jen lidé. Omylní, chybující a podléhající tlaku různých lidí... Když se David, který vládl před třemi tisíci lety v Izraeli, díval na sebe i okolo sebe, musel konstatovat: "Nikdo není spravedlivý, není ani jeden..."
Spravedlivý nebyl David, spravedliví nebyli Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Gustav Husák i Václav Havel. Spravedlivý není ani Václav Klaus.
Nehledejme v amnestii spravedlnost. Nikdy v ní nebyla a ani nebude. U "plošného zapomenutí" to není možné. Spíš přemýšlejme, koho zvolíme našim příštím prezidentem.
Dáme hlas někomu, kdo bude mít spoustu důvodů ocitnout se v pokušení pomoci svým kamarádům, kteří se dostali do průšvihu? Nebo raději dáme svůj hlas někomu, kdo za sebou nemá skupinu kmotrů a podezřelých sponzorů?
