Pátek třináctýho

        Dopoledne jsem se doma pustil do vysávání, což je jedna z mála činností, kterou se snažím manželce ulehčit její starost o úklid našeho domova. Většinou jsem hotový během čtvrt hodinky, jenže dnes mi po chvíli praskla ohebná hadice, takže jsem práci nedokončil.

        Zkusil jsem ji opravit, ale brzy mi došlo, že to nepůjde. Vyrazil jsem na opačný konec města do obchodu, kde by mohli ji mít. Chvíli před jednou jsem už stál před prodejnou a chystal se na to, že budu čekat, než skončí polední přestávka. Všiml jsem si, že se v obchodě svítí a jsou tam dvě prodavačky. Opatrně jsem vzal za kliku a zjistil, že mají otevřeno.

        Pozdravil jsem a  pronesl: "Já myslel, že ještě budete na obědě." Jedna z prodavaček odpověděla: "Dneska by nám ani nechutnalo." Překvapeně jsem se zeptal: "Ale, copak? Že by pátek třináctého?" Na mou otázku reagovala druhá žena za pultem: "No, právě, pátek a ještě třináctýho!"

        "Holky, to tak nemůžete brát! Prostě se na tu pověru vykašlete a dejte si něco dobrého." Pak jsem začal vyřizovat problém s hadicí. Zjistil jsem, že ji nemají, ale druhý týden v lednu by už měla být na skladě.

        "Děvčata", vrátil jsem se ještě při loučení k jejich náladě, "venku je krásně, svítí sluníčko, tak se radujte. A ne abyste byly doma nevrlé na svého chlapa!" Začaly se smát a slíbily, že než dojdou domů, tak na to, že je pátek třináctého zapomenou.

        Cestou domů mne napadlo, že kdybych byl pověrčivý, tak bych bědoval nad prasklou hadicí, a sváděl bych to na špatný den. Na pověry nedám, a tak jsem si řekl, že po pěti letech provozu už má hadice právo na to, aby se pokazila.

        Celý den jsem si užíval toho, že u nás krásně svítí sluníčko. Potěšilo mne i to, že jsem v pátek třináctého prosince mohl manželce na zahradě utrhnout rozkvetlý petrklíč. I ten oběd mi dnes chutnal.