Každý chce vládnout

        Máte rádi, když vám chce někdo "organizovat" život? Líbí se mi lidová moudrost, která řeší právě tento problém: "Všichni myslí jen na tvé dobro. Nenech se o ně připravit." Myslím, že toto moudro vystihuje to, s čím se setkáváme po celý život.

        Není to nic, co by dřív nebylo. Šalomoun píše:
"Co jsem viděl, když jsem sledoval,
   co všechno se děje pod sluncem?
Poznal jsem, že člověk chce ovládnout druhého
   a působí mu zlo." (Kazatel 8,9)

        Každý z nás se už určitě setkal s takovými diktátory, kteří chtějí ovládnout náš život. Snaží se rozhodovat o tom, po čem jim nic není. Může to být šéf v práci, blízký příbuzný, spoluvěřící v církvi... Pokud se s něčím takovým setkáme, většinou dokážeme velice rychle poznat, o co jde, a pak se takovému diktátu bráníme.

        Horší je, když je to naopak. Když se já sám stávám tím, kdo chce ovládnout život toho druhého. Samozřejmě, že já to myslím dobře. Já přece nechci "ovládnout druhého" člověka, já mu chci jen pomoci.

        Vůči komu nám takové jednání hrozí? Může to být naše dospělé dítě nebo stárnoucí rodič. Nebo to může být spoluvěřící, který "víře" ještě nerozumí tak dobře jako já. Já přece jen myslím na jeho dobro. Pokud něco dělá špatně, tak je přece mou povinností ho usměrnit.

        Mnohokrát jsem takto chtěl "pomáhat" svým synům a tuto tendenci mám dodnes. Občas se podobně snažím působit i na rodiče, kteří se už dávno přehoupli přes osmdesátku a tak mám pocit, že potřebují mé rady. I lidé z mého společenství víry by mohli vyprávět o tom, jak jsem se jim někdy snažil "pomáhat".

        Pokud někomu pomáhám způsobem, který on může vnímat jako mou snahu ho ovládat, pak mu tím podle Šalomouna působím zlo. To je něco, co bych nechtěl. Proto jsem rád, že o tom Šalomoun píše. Mohu si to uvědomit a díky tomu pak prosit Boha, aby mne od podobných tendencí oprostil.

        Co s tím, když vidím, že někdo z mých blízkých jedná tak, že si tím způsobí zbytečné problémy a starosti? Ježíš to pěkně vyjádřil v příběhu o marnotratném synu. Otec tohoto mládence dobře věděl, že když mu dá majetek, tak to nedopadne dobře. Určitě se mu pokusil dát pár dobře míněných rad a pak mu jeho přání splnil.

        Syn pak odešel z domova. Zřekl se svého otce. Ten se ale nezřekl jeho a nezanevřel na něho. Po nějaké době si syn uvědomil, že otec měl pravdu. Nakonec se vrací domů a Ježíš popisuje, jak jejich setkání dopadlo: I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.
Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.´
Ale otec rozkázal svým služebníkům: `Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.´ A začali se veselit. (Lukáš 15,20-24)

        Šťastný budu jen když v mých vztazích nechám vládnout lásku.