Co ulovím, to ulovím

         Představte si, že dnes večer přijdete domů. Je už tma, a tak jsou na stole zapálené svíčky osvětlující lákavě nazdobený talíř a na něm vaše oblíbené jídlo. Jeho vůně se nese celým bytem a vám už se sbíhají sliny...

         Teď ale tuhle příjemnou představu nahraďme jinou. Vše zůstává stejné, jen vy jste skoro slepí, takže vidíte jen nějaké obrysy a to ještě jakoby v mlze. Špatně slyšíte, také čich, hmat a sluch už na tom nejsou nejlépe. Okolo stolu sedí vaši nejbližší. Rozplývají se nad tou krásou, ze které vy ale nemáte skoro nic.

         Proč o tom píšu? Nedávno jsme takto seděli u stolu s rodiči mé ženy. Chyběly jen ty svíčky, protože bylo poledne. Manželčina máma uvařila dobrou nudlovou polévku, nasmažila kuřecí řízky, upekla kuře a pro mne ještě upekla mou oblíbenou nádivku. K tomu vynikající domácí brambory ochucené čerstvou pažitkou, která díky letošnímu ojedinělému podzimu ještě rostla na zahrádce.

         Už jsem se těšil, jak za chvíli zase ochutnám tu báječnou nádivku, kterou umí jen má tchýně. V tom se ozval tchán: "Co to vlastně jím?" Letos oslavil devadesátiny a platí o něm vše, co jsem psal před chvílí. Je skoro slepý, vidí proto jen obrysy, a to ještě jako v mlze. Špatně slyší a čich, hmat i sluch už také moc neslouží. Teď s námi sedí u stolu a musí se zeptat, co to vlastně jí.

         Řekli jsme mu, že nejdřív bude dobrá kuřecí polévka a pak si může vybrat řízek, pečené kuře nebo nádivku. Odpověděl: "Mně je to vlastně jedno. Co ulovím, to ulovím!" Pak začal jíst. Svou oblíbenou lžící, která pamatuje ještě tatíčka Masaryka, lovil nejdříve nudle v polévce pak i to další.

         Posledních pár let vnímám, jak se ve společnosti uchytila "blbá nálada", se kterou přišel pan prezident Václav Havel. Lidé si stěžují na všechno možné. Když potkají někoho, kdo je radostný a šťastný, tak mu buď závidí nebo ho prohlásí za blázna, protože, kdo by se dnes, kromě pomatence, v tak špatné době ještě mohl radovat?

         Za těch pár dnů, co uplynuly od vzpomínaného oběda s mým tchánem, se mi jeho slova už mnohokrát znovu vybavila. Vždy, když usedám k jídlu, si na něho vzpomenu. Představím si, jaké by to bylo, kdybych na tom byl stejně jako on. O to víc se pak snažím jídlo, které jím, vychutnávat všemi smysly. Vím, že jednou může přijít chvíle, kdy i já prohlásím: "Co ulovím, to ulovím!" Do té doby se chci radovat z toho, že mé smysly zatím ještě fungují.