Abrahame, žehnám i Tvé širší rodině

            Abraham má za sebou asi ten nejsložitější a nejtěžší okamžik svého života. Teď se spolu s Izákem vrací domů. Je rád, že mu Bůh nakonec místo syna dovolil obětovat beránka. Teď přemýšlí, jak to vše vysvětlí své ženě. Když ho Bůh vyzval, aby obětoval Izáka, ani se jí nezeptal na její názor. Pochopí to Sára?

            Doma ho ale čekají radostné zprávy: Po těchto událostech bylo Abrahamovi oznámeno: "Hle, také Milka porodila tvému bratru Náchorovi syny: prvorozeného Úsa a jeho bratra Búza, též Kemúela, otce Aramova, Keseda a Chazóa, Pildáše, Jidláfa a Betúela. Betúel pak zplodil Rebeku." Těch osm porodila Milka Abrahamovu bratru Náchorovi.
Jeho ženina jménem Reúma také porodila, a to Tabecha a Gachama, Tachaše a Maaku.(Genesis 22,20-24)

            Dnes, v době mobilů a internetu jsme zvyklí, že se zprávy dovídáme v přímém přenosu. Tehdy to bylo jiné. Abraham už skoro půl století nemá kontakt s rodinou svého bratra, která zůstala v Cháranu. Určitě si mnohokrát položil otázku, jak se daří Náchorovi. Když se loučili, byl na tom stejně jako Abraham. Také neměl děti.

            Teď se u nich zastavil poutník, který nedávno procházel městem Cháran a setkal se s Náchorem. Přinesl čerstvé zprávy. Abraham se dovídá, že Hospodin žehná i bratrovi. Po tom všem, co se stalo Lotovi, je to pro něj dobrá zpráva.

            Při čtení tohoto textu jsem uvažoval, jestli se Abraham nezlobil na Boha. Zatímco Náchor zůstal v pohodlí a bezpečí města Cháran, on už skoro půl století kočuje krajinou. Poslechl Hospodina, a to jediné, co z toho má, jsou neustále problémy se sháněním vhodných pastvin, spory s domorodci o studně, strach o manželku a jen jeden jediný syn. Jak je to možné?

            Tak nějak bych asi na jeho místě v určité době uvažoval já. Možná, že něco podobného Abrahama i napadlo. Přesto si ale nemyslím, že by u toho zůstal. Jsem přesvědčen, že mu dobré zprávy o bratrovi přinesly radost. Jeho rod se rozrůstá. To bylo tehdy důvodem k hrdosti pro každého obyvatele téhle planety.

            Hospodin Abrahama vodil dlouhá desetiletí nebezpečnou krajinou a učil ho, aby se spoléhal na jeho ochranu. Náchora vedl úplně jinou cestou. Oba dva poslechli Boží hlas a on jim tak mohl žehnat.

            Tahle malá "vsuvka" v Abrahamově příběhu mi ale říká ještě něco jiného, co je pro mé vidění Boha hodně důležité. Možná mne Bůh povolal, abych dělal něco, co není pohodlné a co mi přináší "kočovný způsob života". Mého bratra nebo kamaráda ale může vést úplně jinou cestou. Nemusí opustit domov, a přesto může mít zdánlivě větší požehnání než já.

            Co s tím? Nejlépe je naučit se z toho radovat. Těšit se z toho, jak různorodé jsou cesty, po kterých Bůh přivádí lidi do svého království. Kdysi se říkalo, že všechny cesty vedou do Říma. Ve světle textu z knihy Genesis si dovolím napsat, že je mnoho cest, které vedou do Božího království. Není důležité, jak mne Bůh vede, ale to, zda se jeho vedení podřídím. Když se nechám vést, pak i mne jednou čeká život v Božím království. A cestou k tomuto cíli mohu počítat s jeho ochranou i požehnáním.