Někdy si připadám jako debil

         Díky přibývajícím rokům se pomalu dostávám do kategorie lidí, kterým mladí zde v Brně nabízejí v šalině místo k sezení. Asi mne vidí reálněji, než jak se vidím ve svých představách já sám.

         Na Nový rok jsem jel šalinou. Pohodlně jsem seděl a pak přistoupila starší paní. Nabídl jsem jí své místo. S úsměvem poděkovala, že za chvíli vysedá, ale nakonec se posadila. Vystupovali jsme na stejné zastávce. Znovu se na mne usmála a pak řekla: "Mládenče, děkuji. Přeji vám krásný celý rok."

         Koncem ledna jsem v šalině zažil něco jiného. Mladá dívka mi nabídla své místo. Usmál jsem se, poděkoval a sedl si. Přede mnou seděl mladík se svou spolužačkou. Na každé zastávce se zvedal a nabízel své místo někomu ze starších pasažérů, kteří nasedali. Nikdo ale na jeho vstřícnost nereagoval.
         Korunu tomu dala starší paní, která na něho vyjela: "Uhni spratku a nepřekážej." Klučina si zase sedl ke spolužačce a zklamaně pronesl: "Někdy si připadám jako debil. Teď teda určitě. Na příští zastávce už raději nevstávám!" Měl jsem chuť mu říct, ať to nevzdává, ale jeho spolužačka mne předešla.

         Loni jsem se v polovině prázdnin přestěhoval do Brna. Po půlroce mohu konstatovat, že mladí jsou tu velice příjemní a soudě podle jejich chování v šalinách i vstřícní vůči nám starším. Tak jen doufám, že nepotkají moc takových, co jim místo poděkování vynadají do spratků. Bylo by škoda, kdyby na příští zastávce už nevstali.