Pozveš mne na večeři?

            Pozvání na večeři bylo ve starých kulturách významnou společenskou událostí. Večeří se uzavírala smlouva o tom, že si hostitel i pozvaný budou v budoucnu navzájem pomáhat.

Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.
Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. (Zjevení 3,20-21)

            Stav současného křesťanství popsal před dvěma tisíci roky Bůh termínem „vlažný“. Křesťané nebdí a Ježíš se je snaží probrat a vzbudit z duchovního spánku. Proto buší na vrata našeho nitra a doufá, že mu otevřeme.

            Pokud Ježíši otevřu dveře svého života, uzavře se mnou smlouvu. Stane se garantem mého vítězství, mého spasení. Díky smlouvě se Stvořitelem už nemusím prožívat nejistotu ohledně mé budoucnosti. Mohu mít jistotu, že jsem součástí Boží nebeské rodiny a budu se svým Bohem prožívat věčnost, přestože nejsem dokonalý. Právě v této smlouvě vidím zásadní rozdíl mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími.

            Mnohokrát jsem slyšel otázku: „Bude můj táta v nebi, když…?“ Pokud nemám žádné zprávy o tom, že zemřelý člověk „večeřel s Ježíšem“, musím přiznat, že nevím. Nemyslím, že v nebi budou jen křesťané. Ale jen oni umírají s jistotou, že se Ježíš postaví nad jejich hrobem a povolá je k věčnému životu.

Pane Ježíši, zvu tě do svého života. Vstup do mého nitra. Chci, abys v něm měl trvalé bydliště, protože potřebuji Tvou pomoc.

Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.

Minulý díl:  Ještě máme šanci ...