Jednou ráno mne oslovila mladá žena bez domova, které určitě nebylo víc jak třicet let: „Mladý pane, nemáte nějaké drobásky?“ Možná mi tím oslovením chtěla zalichotit, možná měla špatný zrak. Pak začala vykládat svou pohádku o tom, že potřebuje zajet domů, ale nemůže, protože jí někdo ukradl peněženku.
Zhruba pět let jsem jako dobrovolník pracoval v Adře s lidmi bez domova a podobných příběhů jsem slyšel spoustu. Mají společné jen jedno. Jejich účelem je zaútočit na naše city i svědomí, a vyprovokovat nás tím k tomu, aby naše peníze nebo stravenka změnila majitele.
To ráno jsem se mladé ženy zeptal, jak jí mohu pomoci. Řekla, že jí stačí nějaké drobné. Nabídl jsem jí, že s ní zajdu na Armádu spásy, kde za ni zaplatím, aby ji na pár dnů ubytovali a pomohli jí najít dlouhodobější řešení situace. Odmítla to s tím, že na Armádě spásy už byla a že jí tam odmítli pomoci. Nakonec přiznala, že tam nechce, protože by na ubytovnu musela přicházet střízlivá.
Mnozí lidé, když je někdo požádá o drobné, dají to, co zrovna mají v peněžence. Jiní zase ze zásady nedávají, protože ví, že by pak jejich peníze téměř jistě skončily v alkoholu.
Je tu ještě třetí cesta, jak těmto lidem pomoci. Rozhodnout se dávat pravidelné příspěvky organizaci, která se lidem bez domova věnuje dlouhodobě a umí to téměř profesionálně. Já mám nejlepší zkušenost s Adrou, v níž jsem „dobrovolničil“, a s Armádou spásy, která dobře funguje v Brně. Stejně tak mohu doporučit Slezskou diakonii, Charitu nebo Červený kříž. Myslím, že není těžké zjistit, která z těchto organizací funguje ve vašem městě a pak už jen stačí zařídit trvalý příkaz v bance nebo zajít osobně a zjistit, jaké další formy pomoci tyto organizace přivítají.
Každý se může sám rozhodnout, jakou cestu zvolí. Mohu dávat „drobásky“ a tím ještě zhoršovat situaci člověka, který žije na ulici. Nemusím dávat nic, vždyť nejsem zodpovědný za člověka, který po mně chce peníze. Nebo mohu začít spolupracovat s lidmi, kteří „bezdomovcům“ pomáhají.