Vážím si Jiřího Drahoše

Před osmi lety jsem na blogu založil rubriku s názvem „Vážím si...“. Objevili se v ní obyčejní lidé, bezdomovci, cikáni, ale i tehdejší prezident se svou manželkou, za kterého jsem to tehdy pěkně schytal.

V rubrice „Vážím si...“ se snažím hledat na druhých pozitiva, něco, v čem si z nich mohu vzít příklad. Pokusím se o to i dnes.

     Pravdou je, že v prvním kole prezidentských voleb mne pan Jiří Drahoš vůbec nezaujal. Ve druhém kole jsem si přál úplně jiné kandidáty, než kteří se tam nakonec dostali. Pak už jsem se ale o Jiřího Drahoše musel zajímat, protože byl jedním ze dvou postoupivších a já řešil, zda jít volit a pokud ano, komu dát svůj hlas.

         Dnes, když se na vše dívám zpětně, mám stále větší dojem, že to Jiřímu Drahošovi prohrál jeho tým, jeho poradci i různí koučové. Během diskuzí byl strnulý, jako by se bál, aby neopustil svou pózu slušňáka a nevypadl z role.

     Včera večer jsem si ze záznamu pustil Jiřího Drahoše v Show Jana Krause ze 31. ledna tohoto roku. Pan profesor v ní byl jako vyměněný. Jakoby už nemusel hrát naučenou roli. Najednou mohl být sám sebou – tím sebevědomým profesorem, kterému nechybí vtip a který občas obrátil show naruby, protože to tentokrát často nebyl Jan Kraus, kdo „dostal“ svého hosta.
Po shlédnutí části pořadu, v níž hrál hlavní roli, jsem si řekl: „Škoda, že takhle Jiří Drahoš nevystupoval v debatách s Milošem Zemanem. Volba by dopadla jinak.“

         Jiří Drahoš není spokojený s tím, jak Miloš Zeman zastává funkci prezidenta našeho státu. Mohl zůstat mezi miliony „kecalů“, kteří si jen stěžují, nadávají nebo píšou někdy až nenávistné články. To ale není jeho styl. Rozhodl se tomu, s čím nesouhlasí, postavit čelem a kandidovat. Nakonec postoupil do druhého kola a se ctí těsně prohrál. To není špatný výsledek. Jako jeden z mála odpůrců staronového prezidenta může říci: „Já to zkusil a něco jsem udělal. Nevyšlo to, ale nelituji.“ Za to mu patří můj obdiv.
Pana profesora si vážím také za to, jak zvládl svou prohru. Dokázal poblahopřát vítězi a uznat svou porážku. Navíc, i když je dnes všem jasné, že to nebyl on, kdo zavinil tuto prohru, ale jeho tým a strategie, kterou mu předepsali, nepláče a nesvaluje vinu na ně. Věřím, že za pár dnů, až odezní únava z roční kampaně, přehodnotí i svou vizi vstoupit do politiky a založit vlastní stranu.

     Umím si ho představit jako spokojeného důchodce, který se věnuje rodině a stíhá přitom pomáhat mladším vědcům v jejich práci nejen svými vědomostmi a zkušenostmi, ale i známostmi. I ty totiž často rozhodují o úspěchu vynálezů a projektů.

     Jiří Drahoš sice prohrál v souboji o hrad, ale neprohrál svůj život. Zaslouží si můj obdiv za odvahu, se kterou se pustil do něčeho nového. I za to, že se neúspěchem nenechal odradit a půjde dál.
Kam? To už záleží na něm. Věřím, že zvolí správně. Pro své poradce a sponzory už je, naštěstí pro něj a jeho budoucnost, nezajímavý, a tak mu do jeho dalších rozhodnutí už nebudou mluvit. Na to bude mít manželku, která mu určitě poradí lépe a navíc s láskou.
     Přeji mu v dalších dnech i letech mnoho štěstí.