Zaseli vítr, sklidí vichřici

       Část 11. žalmu proslavil během 2. světové války Winston Churchill. Jeho slova aplikoval na Hitlerovské Německo a později i na to, jak je třeba se vypořádat se všemi, kdo se dopustili válečných zločinů.

     Ale pojďme v tomto Davidově žalmu pěkně od začátku:
"Já v Hospodina, svého Boha, doufám
   a vy mě chcete zaplašit jak ptáčka:
   ´Uleť, jen rychle uleť ze svých hor!´
Bezbožní už už napínají luky
   a na tětivu přikládají šíp,
   na upřímné míří ze záloh.
Základy pravdy se již otřásají,
   co dosáhnu, když na nich budu stát?" (Žalm 11,1-3)
Nevím, zda jste někdy zažili ten pocit, když jste se zastali člověka, který byl podle vás v právu, ale mínění ostatních bylo úplně opačné. Nebo, jak jste se cítili ve chvíli, kdy vám vaše víra a svědomí nedovolily souhlasit s většinou.
     Text žalmu nám nic neříká o Davidově situaci, ve které ho psal. Ale muselo to být něco hodně dramatického. Cítí se jako pták, který je obklíčen lovci, kteří se rozhodli ho skolit. Nepřátel je tolik, že vlastně nemá šanci uniknout. Musela by to být veliká "klika", kdyby ho při pokusu o útěk nezasáhl ani jeden šíp.
     Jenže David nemá chuť utíkat. Nechce už být štvancem, který utíká z místa na místo. Tak trochu mi to připomíná dobu, kdy se komunisté, krátce před svým pádem, snažili zbavit opozice tím, že se je pokusili přinutit k nedobrovolné emigraci.

     David má ale ještě jeden problém. Říká si: "Má to vše nějaký smysl? Co tím získám, když zůstanu věrný své víře a svědomí?" To je něco, co může potkat i mne. I já se mohu ptát: "Má to, co dělám, nějaký smysl?"
Co nakonec udělá David? Poslechněme si pokračování jeho písně:
"Hleď, Pán je stále ve svém svatém chrámě,
   moc jeho je však vyšší než nebesa,
   on všechno vidí a svým zrakem zkoumá." (Žalm 11,4)
I tato Davidova píseň je jeho modlitbou. Ve chvíli, kdy se cítí jako lovná zvěř, jde ke svému Bohu. Modlí se a Bůh mu připomíná vše, co spolu prožili. Budoucí král si uvědomuje, že není sám. Bůh vidí jeho i jeho nepřátele. Uklidní se a pokračuje:
"Nic mu neujde v srdci spravedlivých,
   a tak proč by neviděl nitro plné tmy?
Kdo milují zlo, poznají Boží hněv,
   ohnivý déšť se na ně snese,
   zaseli vítr, sklidí vichřici." (Žalm 11,5-6)
David se pomalu zklidňuje a jeho nitro postupně plní pokoj. Pokoj, který nevyvěrá ze změny situace, ale z toho, jak si znovu uvědomil, že soud a pomsta patří Bohu. Už nemá potřebu vymýšlet, co udělá až... Raduje se z toho, že na to vše není sám. Je s ním jeho Pán a Bůh.
"Bůh je spravedlivý, miluje právo,
  a z upřímného oko nespustí." (Žalm 11,7)

     Nerozumím všemu, co Bůh dělá v mém životě. To mi ale nevadí. Stačí mi, když vím, že je spravedlivý a miluje právo. Tak proč bych v něho nedoufal i já?