Nesluší se žehrat

V první části své písně David přemýšlí o smyslu svého života, o tom, proč musí trpět, a také se ptá Boha, jak dlouho ještě ho nechá žít. Má pocit, že jeho život může skončit každou chvíli.

        Položí otázku a chvíli čeká na odpověď. Pak, když je mu odpovědí jen mlčení, pokládá další otázku:
"Jak bych mohl čekat něco od života?
  Všechno očekávám, Bože, od tebe." (Žalm 39,8)
Jak to David myslí? Možná nám to pomůže lépe pochopit Český ekumenický překlad, který stejnou myšlenku vyjadřuje následovně:
"A tak jakou mám naději, Panovníku?
  Moje očekávání se upíná jen k tobě." (ČEP)
        Nejsou vám ta slova povědomá? Nemodlíte se někdy podobně? Nemáte někdy stejné pocity, když prosíte v modlitbě za něco, na čem vám velice záleží, ale Bůh mlčí? Mně se to stalo mnohokrát a určitě se v takovém stavu ocitnu ještě mnohokrát.

        Mám rád Davida a jeho písně. Učí mne přicházet k Bohu a modlit se i tehdy, když mám pocit, že mne nebesa neslyší. David na to nehledí a modlí se dál. Neřídí se tím, co mu říkají jeho pocity, ale tím, co mu říká jeho rozum na základě předchozích zkušeností s Hospodinem.
        Proto znovu volá ke svému Bohu:
"Vysvoboď mne, prosím, od všech provinění,
  ať tu nezůstanu bláznům pro posměch." (Žalm 39,9)
        Najednou už ho netrápí jeho nepřátelé a to, co mu provádí. Nepřemýšlí o bezpráví a posměchu, kterému musí naslouchat. Začne přemýšlet o tom, zda má s Bohem vyřešeny všechny své hříchy.

        Ono to má logiku. Pokud by měl brzy zemřít, jak se mu zdá, pak chce zemřít s pokojem v srdci. Ten může mít jen tehdy, když získá jistotu Božího odpuštění. Proto mu tak záleží na tom, aby ho Bůh vysvobodil "od všech provinění".
        K tomu všemu pak dodává:
"Ale já už mlčím, nesluší se žehrat proti tomu,
  co jsi ty sám dopustil." (Žalm 39,10)
        David se na vše začíná dívat z jiného úhlu. Pokud to vše na něho Hospodin dopouští, musí to mít nějaký smysl. Možná ho chce Bůh něčemu naučit. Větší důvěře, trpělivosti nebo třeba tichosti.
        Mnohokrát jsem v životě prožíval situace, kdy jsem naříkal a někdy dokonce i "žehral" vůči Bohu. Měl jsem pocit, že prožívám něco, co nemá smysl ani logiku. Zpětně jsem ale poznal, že i to zlé bylo k něčemu dobré. Byla to pro mne životní škola, kterou jsem potřeboval.

        Autor žalmu si najednou uvědomuje něco, co mu předtím unikalo:
"Jenom už mě, prosím, dále netrestej,
  vždyť už chybí málo, aby bylo po mně.
Na koho své tresty necháš dopadnout,
  rozpadá se jak šat molem prožraný,
  pomine jak vánek." (Žalm 39,11-12)
        David najednou poznává, že přátelství s Bohem je cennější než přátelství s lidmi. Co by mu byla platná přízeň celého světa, kdyby si znepřátelil Boha? Proto chce mít jistotu, že ho Bůh přijímá. Získá ji? Odpoví mu Bůh?