Přijmi moje srdce

David si uvědomuje svůj hřích. Selhání, které mělo za následek nevěru a pak i vraždu milenčina manžela, ho připravilo o pokoj. Dovolil, aby ho chvíli ovládly "hormony", a teď už jen může pozorovat následky toho, co napáchal.

         Jenže David to nechce jen nečinně sledovat, proto přijímá slova Božího muže a je ochoten přijmout i důsledky. Proč? Protože je to jediná cesta, jak může dostat nazpět něco, co ztratil a co mu chybí:
"Navrať mi zase pokoj, radost ze záchrany,
   obdaruj mé srdce tichou pokorou." (Žalm 51,14)

         Díky své profesi jsem mnohokrát slyšel: "Nikomu to ale neříkej, ať to zůstane jen mezi námi!" Je úplně normální, že se za svůj hřích stydíme a nemáme radost, když se stane součástí bulváru. Proto se snažíme, aby o něm raději nikdo nevěděl. Líbí se mi, jak se k tomu staví David:
"Budu volat ty, co v hříchu zbloudili,
   ať se k tobě, Pane, zase navrátí." (Žalm 51,15)
Nádherný slib. David ze sebe nemůže smýt vinu. To může udělat jen Hospodin. Má ale něco, co nemá Hospodin - zkušenost s Božím odpuštěním. Ví, že Bohu nemá co nabídnout. Odpuštění nemůže zaplatit. Přesto říká, že se chce dělit o svou zkušenost s lidmi, kteří také hledají pokoj a tichou pokoru v srdci.

         David chce zpívat o svém milujícím Bohu. Nejsou to písně, ve kterých by zpíval o tom, co vyčetl z nějakých moudrých knih, chce zpívat o tom, co prožil. Teď ale potřebuje ujištění, že Bohu jeho píseň nebude vadit. Chce vědět, že Hospodin jeho píseň přijme jako upřímné vyznání omilostněného hříšníka.
"Sejmi ze mne, Pane, poskvrnu vraha,
   záchrano má, Bože, spáso jediná,
   ať ti může zpívat opět jazyk můj!
Otevři má ústa, vrať mi zase píseň,
   tvoji velikost ať vděčně hlásají." (Žalm 51,16+17)

         Dřív jsem Davidovým žalmům moc nerozuměl. Líbily se mi, ale nemohu říci, že by mne nějak oslovovaly. Teprve, když jsem si uvědomil svůj hřích a nebyl jsem si jistý, zda se vůbec mohu modlit, když..., tak ke mně Davidovy žalmy začaly promlouvat úplně jinak.
Dnes už rozumím i tomu, co David říká dál:
"Oběť z poskvrněných rukou se ti hnusí,
   přijmi moje srdce – oběť pokání." (Žalm 51,18+19)
David nabízí Hospodinu své srdce. Nabízí mu svou lásku. Nemá nic jiného, co by mohl nabídnout. Vše co má, stejně patří Bohu. Jediné, co si Bůh nemůže vzít sám, je Davidova láska. Král to ví, a proto nabízí sama sebe.

         V tomto žalmu je ještě jeden důležitý rozměr hříchu. I když se jedná o hřích Davida, on si uvědomuje, že tím, co udělal, pošpinil nejen své jméno, ale i jméno Izraele, kterému vládne. Ještě si pamatuje, jak Židé dopláceli na hříchy Saula, který vládl před ním. Nechce, aby ostatní dopláceli na důsledky jeho hříchu. Proto prosí:
"Vybuduj hradby Jeruzaléma, prokaž svou přízeň Sijónu.
Pak se ti zalíbí dým našich obětí, z čistého srdce oběť upřímná." (Ž 51,20+21)
Toužím po tom, aby Bůh mé srdce "obestavěl" hradbou, která by do něj nepustila žádný hřích. Proto mu každý den, stejně jako David, dávám své srdce.