Podrobněji se vyjadřuji u p. Filipa Vajdíka. Nicméně podotýkám, celoživotně postupuji tak, že Šéfem, je pro mne ten - kterého uznám já, samotný. Nejde o prvek nadutosti, drzosti, jak by se snad prvohledově mohlo zdát. Směřuji k tomu, že pokud se někdo posadí na hrad nad ním i standarda, podobně do Strakovky, pořád to načítám jako prostý předpoklad. Že by se mou autoritou, šéfem - mohl stát. Podobně je to s šéfem na nebesích Otcem, který volí záhladné komunikační toky a mluví na mne prostřednictvím Syna. Aby to bylo ještě tajuplnější, přisvěcuje mu k tomu Duch svatý. Já to neodmítám, nicméně pořád beru za možnou alternativu ...

Ano, je to mé rozhodnutí. Šéfa si volím, ale pak ho musím respektovat. Pokud bych si v práci dělal, co chci a nerepektoval vedení, určitě bych v ní dlouho nevydržel.

Ahoj. napsal jsi:

Tento příběh mne vede k tomu, abych si položil několik otázek: „Kdy se Ježíš stává mým Pánem? Když to říkají má ústa, nebo když je to možné rozpoznat na mém jednání?“ Pokud jsem skutečně přijal Ježíše za svého Pána, pak i já poslechnu hlas z nebe, který říká: „Poslouchej mého Syna!

Řekl toho mnoho, ale já si vzal za své pouze jediné: "Následujte mne."

V čem ho máme následovat? Nikdy nedělal nic sám ze sebe, ale vše a vždy nechal, aby to činil skrze něho Otec. Nemluvil nic, co by mu nejdříve nedal Otec mluvit. Nedělal nic, co by nedělal skrze Něho Otec. Atd. Vždy a za všech okolností čekal na svého Otce.

Ze své zkušenosti můžu říct, že to je ten nejtěžší způsob života a zároveň ten nejjednodušší.