Máme spřátelenou nepokrevní rodinu. V hodonínské nemocnici před několika desítkami let nedopatřením otrávili maminky v porodnici. Jeden vdovec zůstal sám s novorozenou a dvouletou holčičkou. Všech tří se ujala nejmladší dcera této rodiny a byla i svatba. S původní rodinou, hodně rozšířenou, se setkáváme. Sejde se nás přibližně čtyřicet. Ta úžasná nevlastní maminka už nežije, ale pro ty dcery nebyla macecha, ale stále" sú to naši mamička".

Napište o tom článek. Ať povzbutí ty, kteří mají pocit, že dobro už dnes není.

jedinej kdo si na zdejším blogu vzpomněl-kromě Pijáčka, ale ten to využil jen jako agitku, jinak to většina pánů okázale ignorovala, jako by mateřství nemělo tu nejvyšší cenu a hodnotu, ikdyž je popřání jenom pouhá formalita přesto je hezké, když to někdo připomene-

Já si vzpomněla, také

Pěkně napsáno.

Svoji maminku jsem moc milovala...uz mezi nami neni,vzdy na ni s laskou vzpominam..mama

Jsem rád, že jsem měl jednu matku, i když to s tátou neměla jednoduché, ale respektovala ho, protože se o rodinu uměl postarat. Jsem rád, že jsem měl také jednoho tátu, který svou ženu miloval především proto, že byla tvůrce a ochránce domácí pohody. Žili spolu celý život protože každý si uvědomoval, co je jeho od přírody daná úloha v rodině a já tak s tichou vzpomínkou jim oběma tímto posílám tam nahoru vřelé díky za to, že mne vychovali k vědomí, že rodina může fungovat jen na základě vzájemné tolerance a úctě, ale i velkému respektu ke všem ženám, které i když jsou hodně emancipované, jsou dobrými matkami. Jako byla ta moje!

Přesně tak

Není co dodat

Karma. Já už, bohužel, s maminkou slavit nemohu. 95 let se nedožila a tak na ty její 95. nedožité narozeniny uděláme alespoň malé sezení.

Sezení jsou dobrá, když se sejde rodina a je prostor na vzpomínky i vděčnost.