Díky za nádherné, naplňující čtení, pane autore.

Také děkuji - za návštěvu.

Šťastný člověk? Jsem šťatný, když vstanu a zazpívám si "Díky za toto krásné ráno...", které mne naučili salesiáni. A může k tomu pršet. Já jsem vděčný za déšť pro přírodu!

Ale v té hříšnosti jsem nějak atypický tím, že dnes vnímám, že mne Bůh provází celým životem. I podivnými složitými vztahy se ženami. Když jsem byl mladý a uvědomil si, že o životě a děvčatech nic nevím, začal jsem je poznávat. Sváděl jsem je k milování bez hlubšího zájmu o soužití. Některé jsem poznamenal na celý život. Uvědomil jsem si to až na stará kolena. Dnes to nevrátím. Sebevraždu nevrátím, život zmrzačený nezměním. Věřím, že Bůh mi odpustil, ale sám sobě to odpustit nedokáži! Beata culpa! Nechápal jsem svoji hříšnost. Dnes už ji chápu!

Tak to je skutečně upřímné vyznání, pane Šimku. Klobouk dolů.

Ač člověk dělal a dělá chyby (a dělá je každý, dokud je živ), je dobře si je uvědomit, litovat jich, poučit se z nich, snažit se jim propříště vyhnout a odpustit sobě i druhým. To je pokání, jež jediné může člověka spasit.