Smutný konec workoholika

            Žil jen pro svou práci. Nejdříve podnikal, pak bojoval s rakovinou a svůj podnik předal synovi. Když zjistil, že syn firmu během pár týdnů zruinoval, spáchal sebevraždu.

Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví, zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. ... I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem... (Kazatel 2,4-6+11)

            Šalomoun byl vzdělaný a inteligentní člověk. Jeho IQ by stačilo na členství v Mense. Dokud svou moudrost používal k rozkvětu království, vznikaly úžasné stavby, nádherné sady i vinice. Šalomoun to pozoruje a přestože ho plní hrdost, musí opět konstatovat pomíjivost toho všeho.

            Spousta workoholiků obětuje svůj život práci. Věří, že když vykonají něco velkého, zapíšou se do dějin a zajistí si tím „věčnost“. Podle Šalomouna, který toto důkladně prozkoumal, jde o zbytečné „klopotné pachtění“. Je to „honba za větrem“. Nebýt jeho prozření na stáří a návratu k Bohu, byl by i jeho konec smutný. Když zemřel, jeho syn dokázal během pár dnů zničit vše, co on budoval celý život.

            Udělat kariéru, postavit něco velkolepého... Nebylo by dobré tento sen mnoha z nás pod vlivem Šalomounových slov přehodnotit? Budujme, pracujme, ale nezapomínejme, že to největší štěstí najdeme ve vztahu se svými blízkými i s Bohem.

Dobrý Bože, nauč mne pracovat, abych nebyl lenoch, ale i tak, aby se mi práce nestala bohem. Naplň mne vděčnou radostí.

Článek je součástí mozaiky, kterou postupně vytvoří 366 dílů série s názvem "Na počátku všeho bylo Slovo". Najdete je v rubrice se shodným názvem.

Minulý díl:  Ve víně je pravda. Opravdu?