Závislost je jako klíště

Alkohol poprvé zkusil ještě jako kluk. Našel tehdy tátovu schovanou kořalku a když si trochu lokl, myslel, že umře. Když později táta s pitím přestal, byl rád.

Sám začal, když přišly první problémy v práci a v manželství. "Dobří" kamarádi mu rádi nalili. První doušky mu zase nechutnaly, ale protože chtěl na chvíli zapomenout, překonal odpor a za pár dnů se už na nějakého toho frťana těšil. Říkal, že až problémy přejdou, zase s pitím přestane. Není přece žádny notorik.
Nepřestal. Pil dál a stále víc. O pár roků později si už ani neuměl představit, že by se cestou z práce nestavil v hospodě. V té době už zůstali s manželkou sami a tak propité peníze ani moc nechyběly.

Jednou potkal své kamarády z dětství. Jako kluci se vídávali na bohoslužbách. Zval je do hospody, ale oni mu řekli, že se pořád ještě pít nenaučili a ani si na alkohol zvykat nechtějí, protože jim nechybí. Prohlásil něco o tom, že jsou fanatici a šel pít sám.
Večer musel domů pěšky. Ujel mu poslední autobus. Jak se tak motal z jedné strany cesty na druhou, musel pořád myslet na kamarády, které odpoledne potkal. "Vždyť já jim vlastně závidím!" uvědomil si najednou. "Závidím jim, že dokážou projít okolo hospody, aniž by do ní museli zapadnout."
Vzpomněl si na to, jak ho kdysi máma učila modlit. Po mnoha letech to zkusil. "Pane Bože, vím, že jsem s tebou už dlouhé roky nemluvil. Mohl bys mi pomoct přestat s pitím?" Když konečně doklopýtal ty tři kilometry a mohl ulehnout, znovu prosil Boha o pomoc.

Druhý den jel z práce autobusem přímo domů. Znovu se modlil a zase prosil Boha o pomoc. Vystoupil z autobusu a vydal se domů. Jenže, jak procházel okolo hospody, jeho nohy samy zabočily a on najednou seděl zase v hospodě, kde mu hostinský jako štamgastovi okamžitě přinesl orosený půllitr.
"Dám si jedno a pak půjdu domů!" říkal si. Pak přišlo druhé, třetí... Večer se zase modlil. Zlobil se na Boha, že mu nepomohl. Ptal se ho, co dělá špatně. Usínal a dušoval se, že zítra... Tak to pokračovalo čtrnáct dnů.

Jednou odpoledne se opět vracel autobusem z práce. Nechtěl pít. Zlobil se sám na sebe. Když autobus zastavil na zastávce, kde vystupoval, vyskočil dveřmi ven a rozběhl se domů. "Ten se asi zbláznil", říkali si sousedi, kteří sledovali jeho úprk domů.
Fungovalo to. Než se nohy vzpamatovaly, klečel v kotelně, kam se schoval, aby ho neviděla manželka a děkoval Bohu za tenhle nápad. Podobný úprk od autobusu domů pak opakoval i v dalších dnech. Od té doby se nenapil. A dnes už od autobusu utíkat nemusí. Nohy se naučily chodit domů.
Při jednom rozhovoru o pití se ptal: "To by mne zajímalo, kde se v nás to zlo a ta schopnost spadnout tak snadno do závislosti bere:"

Proč se v andělských očích malého dítěte jednoho dne objeví malý čertík? Proč někdy z toho malého nevinného děťátka vyroste bezcitný terorista nebo vrah? Můžeme se bránit tomu, aby u nás zlo našlo místo trvalého pobytu? Kde můžeme podstoupit ochrannou léčbu?

Už ve 2. části této série jsme četli slova apoštola Pavla, se kterými jsem v mládí polemizoval: "Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy." (Římanům 3,22-23) "To přece nemůže být pravda," říkal jsem si tehdy, "někde na světě přece musí existovat skutečně dobrý člověk, který nikdy nezhřešil, který nikdy nikomu neublížil!"
Dnes už s Pavlem souhlasím. Ještě jsem nepotkal člověka, o kterém bych mohl prohlásit, že se na něho Pavlova slova nehodí.

Proč jsme tak zlí? Jak je to možné, že tak snadno podlehneme nějaké závislosti? Někde jsem četl, že zlo nemá logiku. Došel jsem k tomu, že je to pravda. Pokud zlo, pro které Bible používá termín hřích, nemá logiku, pak ani nemá smysl v něm tu logiku hledat.
Ve 2. části téhle série jsme četli Ježíšův příběh o rolníkovi, který na svém poli zasel obilí. V noci na stejné pole jeho nepřítel zasel plevel. Tím polem Ježíš myslel naši planetu, na které se tomuto plevelu zla mimořádně daří. Kouskem tohoto pole jsem i já. Mé nitro, má mysl a mé emoce. Proto bych se neměl divit, že plevel nachází úrodné prostředí i ve mně.

Jak se zlo podle Bible dostalo do myšlení a emocí prvních lidí, to už víme z předchozích dílů. Dovolím si malé připomenutí: Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?"
Žena hadovi odvětila: "Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.«"
Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé."
Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.
Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. (Genesis 3,1-7)

Počátek problému zla musíme hledat v ráji. Adam s Evou, naši prarodiče, uvěřili tomu, co slyšeli od Božího nepřítele. V jejich srdci se uhnízdila pochybnost o Boží lásce. Zapomněli na vše dobré, co prožili se svým tvůrcem. Zapomněli na to, co viděli a dali přednost tomu, co slyšeli.

Jedním z jmen, které má v Bibli Boží nepřítel je "ďábel" – diabolos. Toto jméno se dá přeložit do češtiny jako "našeptávač". Myslím, že to hodně vypovídá o povaze tohoto nepřítele. Nejedná čestně. Jeho boj není férový. Přichází nejraději nepozorován a jen našeptává. Boří vztah s Bohem, aby v nás nenápadně zakořenil plevel zla. A čím více tohoto plevele vzejde, tím větší šance, že udusí dobro, které do políčka našeho nitra zasel Bůh.

Naši prarodiče uvěřili našeptávání tohoto nepřítele. Tato víra se projevila v tom, že sklízeli ovoce ze stromu, před kterým je Bůh varoval. Jedli, protože věřili, že prožijí něco úžasného. Bůh už nebude jejich stvořitelem a pánem. Stane se jejich "partnerem", protože, až se z nich stanou bohové, budou si s Bohem rovni.
Dojedli a pak čekají, kdy se to stane. Pozorují se navzájem a sledují, zda na sobě najdou nějaký důkaz evoluční proměny stvoření ve stvořitele.  Proměna skutečně přišla: "Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi." Takhle si svou proměnu ale nepředstavovali.

Do té chvíle znali jen lásku a radost. Teď jejich nitro naplnil strach. "Jestli je pravda to, co nám říkal had", přemýšlejí, "a Bůh není láska, co nám teď udělá? Zničí nás? Pokud je Bůh tak zlý, jak nám tvrdil Boží nepřítel, pak nás čeká něco hrozného!"

Ze 2. lekce už víme, co udělal Bůh. Neničí je a ani jim nijak neubližuje. Jen jim oznámí, že respektuje jejich rozhodnutí. Za svého nového pána si zvolili satana. Jaký byl život pod Boží vládou, to už znají. Teď poznají, jaké to je pod vládou ďábla.
Ale ještě dřív, než je propustí z ráje, přidává slib: "Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu." (Genesis 3,15) Zlo bude jednou poraženo. Přijde zvláštní potomek ženy, který porazí ďábla. Jak? Svým životem dokáže, že Bůh je láska. Tím ďábla odhalí jako lháře a podvodníka.

Bible zde používá zvláštní terminologii. Ďábla porazí "símě ženy". Vždy, když čtu tato slova, tak se mi vybaví jiný text Bible. Slova proroka Izaiáše: "Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh)." (Izaiáš 7,14) Matouš tato slova opakuje, když popisuje narození Ježíše Krista: "To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: `Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel´, to jest přeloženo `Bůh s námi´." (Matouš 1,22-23)
Ježíš se narodil zázračným způsobem. Přišel, aby svým životem dokázal, že satan lže, když tvrdí, že nás Bůh nemiluje. Pro křesťany je Ježíš Zachráncem – Spasitelem. (Více o něm v 7. části)

Ze 2.části tohoto seriálu víme, že zlo bude nakonec poraženo. Stane se tak ve chvíli, kdy zanikne původce zla – satan. Otázkou je, jak je to se zlem, které je ve mně. Díky Bibli už vím, kde se ve mně vzalo všechno to zlo a sklony k závislostem. Jenže, co teď s ním?

Apoštol Pavel napsal zvláštní vyznání: "Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně.
Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.
Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo." (Římanům 7,15-21)

Něco podobného na sobě pozoruji i já. Často vím, co bych měl udělat, ale nakonec udělám něco jiného. Mám stejné pocity jako Pavel, který dodává: "Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.
Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?" (Římanům 7,15-21)

Mám nějakou šanci na to, abych porazil zlo, které se uhnízdilo v mém nitru? Mám naději, že se vymaním ze svých závislostí? Mohu se zbavit myšlenek, které mne vedou k tomu, abych ublížil druhým? Je možné překonat nenávist a zlobu, která ovládá mé emoce?

Apoštol Pavel píše na jiném místě: "Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím." (Galatským 5,19-21)
Mnohé z toho, o čem tu Pavel píše, je i můj problém. Co s tím? Mám to vzdát a dovolit zlu, aby mne cele ovládlo? To nechci. Ale má cenu bojovat s hříchem? Mám nějakou naději?

Jsem rád, že v Bibli nacházím slova, která mne plní nadějí a novou chutí pustit se do dalšího boje se zlem, které mám v sobě: "Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací." (Galatským 5,22+23)

Pokud nechci žít ve tmě, musím mít zdroj světla. I malý plamínek dokáže zahnat tmu. A čím je světla více, tím méně je tmy. Podobné je to i se zlem. Pokud ho chci porazit, mám jen jednu možnost - dovolit dobru, aby ze mne to zlo vytlačilo.

Na začátku, v ráji, dovolili naši prarodiče Božímu nepříteli, aby do jejich srdce – nitra – zasel plevel zla. Pustili si k tělu pochybnost o Boží lásce a jak to dopadlo, to vím dobře i já sám. Teď je na mně, abych Bohu dovolili spustit opačný proces. Mohu Bohu dovolit, aby ve mně začal pěstovat dobro, které se projeví vírou v Boží lásku a důvěrou, že s jeho pomocí nakonec porazím zlo, které mi zatím vládne.

Jak to mohu tvrdit? Mám s tím totiž svou bolestivou zkušenost.
Jako kluk jsem si ve Zlíně párkrát zahrál na výherních automatech. Pak jsem šel studovat do Brna a po škole mne čekala vojna. Celou tu dobu jsem nehrál. Znovu jsem si zahrál až po třicítce. Začátek byl nenápadný. Cestou ze školení jsem se zastavil v bufetu na svačinu. Tu jsem si ale nekoupil, protože neměli nic, co by mne zaujalo.
Mou pozornost ale zaujal hrací automat, který tam visel na stěně. Vhodil jsem do něho dvacetikorunu, kterou jsem chtěl původně utratit za jídlo a po pár minutách mi v kapse cinkalo v drobných mincích čtyři sta korun. Pak jsem zase rok nehrál. O rok později jsem si ve stejném bufetu výhru zopakoval.
Tím období výher skončilo. Pak už jsem jen prohrával. Chtěl jsem přestat, ale nešlo to. Neprohrával jsem moc, vždy maximálně padesát korun. V rodinném rozpočtu to ale chybělo. Přemýšlel jsem, co dělat a najednou jsem si vzpomněl na radu, kterou jsem dával kuřákům, kteří přišli na odvykací kurz, který jsem vedl. Pokud byli věřící, tak jsem jim říkal: "Modli se a pros Boha, aby ti dal sílu nezapálit si tu jednu cigaretu, na kterou máš právě chuť." Většina z nich mi pak potvrdila, že to funguje.
Pokaždé, když jsem musel projít okolo místa s hracími automaty, jsem prosil: "Bože, dej mi, prosím, sílu, abych prošel okolo herny, aniž bych v ní skončil!" A ono to fungovalo.
Vlastně to funguje dodnes.

Když jsem před časem psal na toto téma článek, zakončil jsem ho slovy: "Na své gamblerství nejsem hrdý. Ale jsem rád, že mám rodinu, Boha i přátele, na které se mohu kdykoli obrátit s prosbou o pomoc. Díky této zkušenosti dnes také lépe rozumím lidem, kteří sami bojují se svou závislostí. Život mne odnaučil říkat: ´To se mi nemůže stát!´ Stále totiž platí: ´Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!´"

Mnoho lidí umírá zbytečně. Jen proto, že se báli zajít včas k lékaři. Přišli, až už bylo pozdě. Podobné je to i se zlem, které je v nás. Bible uvádí následující varování: "Mzdou hříchu je smrt..." (Římanům 6,23) To není moc povzbudivé. Zvláště, když už víme, že hříšní – zlí, jsme úplně všichni. Ještě, že apoštol Pavel pokračuje dál: "...ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Římanům 6,23)

Nevím, jak jsi na tom ty. Zda tě také trápí zlo, kterého se nemůžeš zbavit. Pokud ano, tak se neboj říct: "Bože, zbav mne zla, které se ve mně uhnízdilo. Naplň mé nitro dobrem, které ze mne to zlo vyžene."

Příští díl série "Co když Bible nelže?"